
Jaký byl život v Bystřanech před padesáti lety?
Když člověk otevře kroniku Bystřan z roku 1975, rychle pochopí jednu věc – obec tehdy nežila jen schůzemi a budovatelskými hesly, jak bychom si možná dnes představovali. Mezi řádky se odehrávají malé lidské příběhy, sousedské spory, kulturní radosti i problémy, které by mnozí místní poznali i dnes: bláto, rozkopané cesty, podchod, stavební komplikace nebo věčné čekání na něco, co „už bude brzy hotové“.
A někdy kronika vydá i překvapení, které člověka doslova zarazí. Třeba když při čtení historie úpořinské továrny narazíte na zmínku o válečné plynové komoře. Ale nepředbíhejme….

Když obec žila brigádami
Rok 1975 byl v Bystřanech opět rokem budování. A také rokem brigádnických hodin.
Na místním národním výboru se vedly přesné přehledy o tom, kdo kolik odpracoval hodin při zvelebování obce. Nešlo o symbolické seznamy. Brigády byly běžnou součástí života a kronika otevřeně přiznává, že se pečlivě sledovalo, kdo přiložil ruku k dílu – a kdo ne.
Budovalo se doslova po celé obci. Pokračovaly práce na samoobsluze ve Starých Bystřanech, řešil se kulturní dům v Úpořinách, připravovala se nová mateřská škola a stále se bojovalo s věcmi, které obyvatelé znali až příliš dobře: blátem, nedokončenými úpravami, lešením či problematickým podchodem.
Ani tehdy nebylo vše ideální. Kronikářka si místy neodpustila jemně ironický tón. Některé stavby se táhly dlouhé roky a lidé už začínali být skeptičtí. Typickým příkladem byla čistička odpadních vod budovaná směrem k Novým Dvorům podél železniční trati.
„Až bude zařízení v provozu, snad Svinní potok bude opět potokem a ne stokou,“ poznamenala výstižně kronikářka.

Nová školka? EZT vytáhl tři miliony korun
Jednou z největších zpráv roku 1975 byla připravovaná výstavba nové mateřské školy. Kapacita školky totiž přestávala stačit. Obec rostla a děti přibývaly. Na konci roku proto vznikla písemná dohoda mezi MNV Bystřany a tehdejším gigantem obce – Elektrotechnickými závody Teplice, závodem Bystřany, známým jako EZT. A pozor – nešlo o drobnou podporu.
EZT se zavázaly přispět částkou tři miliony korun československých. Na polovinu sedmdesátých let šlo o obrovské peníze. Podle kronikářky právě tato dohoda znamenala začátek lepších vztahů mezi obcí a podnikem, které v minulosti nebyly vždy ideální. Dnes už si málokdo uvědomuje, jak zásadní roli tehdejší továrny hrály. Nebyly jen zaměstnavateli. Financovaly sport, školství, kulturu i veřejný život.
EZT tehdy zaměstnávalo kolem 700 lidí, z toho 40 % žen, převážně mladých. Přímo z Bystřan zde pracovalo 114 obyvatel. A jejich výrobky? Rozvaděče putovaly nejen do Československa, ale i do Sovětského svazu, NDR, Polska, Jugoslávie nebo dokonce na Dálný východ a do Latinské Ameriky. Třicet procent výroby šlo na export.
Kronikářka s jistou hrdostí poznamenává, že reklamace byly minimální – což podle ní dokazovalo vysokou kvalitu výroby.

Vojáci v továrně a práce pro armádu
Málo známou zajímavostí je, že v roce 1975 pracovalo v areálu EZT také 20 až 30 vojáků z posádek v Plzni a Skalsku. Podíleli se na vojenských zakázkách a současně pomáhali při zvelebování obce.
Ve spolupráci se svazáky, místním národním výborem a mládeží se zapojovali třeba do úpravy sadů vedle závodu. I to je obraz tehdejší doby, který dnes může působit až neuvěřitelně.

Archeologický poklad pod Táborskou ulicí
A teď jedna z největších senzací roku 1975. Při stavbě bytových domů čp. 260 a 261 v Táborské ulici došlo k nečekanému objevu. Dělníci během výkopových prací odkryli 13 archeologických objektů.
Přestože byly některé nálezy částečně poškozeny stavbou, odborníkům se podařilo určit:
- jednu tavicí železářskou pec,
- jednu vyhřívací železářskou pec,
- jednu obytnou chatu,
- a další sídlištní objekty.
Podle nalezené keramiky pocházelo sídliště z období 1.–4. století našeho letopočtu a šlo o osídlení germánského původu. Jinými slovy – v místech dnešní Táborské ulice žili lidé téměř před dvěma tisíci lety.
Kronikářku ale něco mrzelo. Postěžovala si, že MNV Bystřany nebylo o nálezu téměř informováno, a obec tak přišla o možnost vše zdokumentovat fotografiemi. A tady si dovolím malou výzvu čtenářům:
Pamatujete si někdo ještě vyprávění o tomto archeologickém nálezu? Má někdo doma fotografie nebo vzpomínky na výstavbu domů 260 a 261? Osobně jsem na této adrese pár let bydlela, tak by mě to určitě zajímalo:)

Knihovna rostla. A knihy jsou dnes paradoxně zdarma
Místní knihovna zažívala dobré období. V roce 1975 měla už 2 704 svazků, přibylo 223 nových knih, registrováno bylo 101 dospělých čtenářů a 94 dětí. Za rok si lidé vypůjčili přes 3 300 knih.
MNV přispělo knihovně 600 Kčs a okresní knihovna dodala nové knihy v hodnotě 6 000 korun československých. Kronikářka s radostí poznamenává, že všechny ukazatele knihovny rok od roku rostou.
A tady jedna zajímavost pro dnešní dobu: Část starších knih z knihovny je dnes možné získat zdarma při vyřazování fondu. Co kdysi stálo tisíce korun a bylo chloubou obce, si dnes někdy může člověk odnést domů jen tak, tak neváhejte a stavte se v naší již brzy znovuotevřené obecní knihovně pro pár knížek:)

Myslivci a záhada Bažantice
Myslivci v roce 1975 rozhodně nezaháleli – MS Bystřany pořádalo osm honů a ulovilo stovky zajíců a bažantů. Jejich největším tématem ale nebyla zvěř, nýbrž chátrající objekt bývalé myslivny zvaný Bažantice (č. p. 219), který vlastnily Státní statky. Ty o budovu nestály a nabízely ji národnímu výboru, ten však zájem neprojevil.
Myslivci viděli příležitost: přestavět ji na novou myslivnu. Rada MNV jim 8. ledna vyhověla a objekt předala do užívání – pod podmínkou, že spolek provede údržbu a umožní staré obyvatelce Krištofíkové nadále tam bydlet. Na schůzi 22. ledna však vyšlo najevo, že objekt leží na katastru Prosetice, nikoli Bystřan. Katastrální hranice měnit nikdo nechtěl, záměr přesto zůstal v platnosti.
V průběhu roku byla pořízena fotodokumentace a zpracovávaly se podklady pro akci Z – svépomocnou přestavbu. Jak to celé dopadlo, kronika mlčí. A proto otázka pro pamětníky: Kde přesně Bažantice stála? Pamatuje si někdo paní Krištofíkovou nebo zdejší hony? Každá vzpomínka nebo fotografie jsou k nezaplacení.

Ženy přednášely o kosmetice i právu
Místní organizace Československého svazu žen měla 56 členek. A jejich program nebyl vůbec nudný.
Konaly se přednášky na témata:
- Kosmetika dnešní ženy,
- Rodinné právo.
Ženy se zároveň zapojovaly do brigád, společenského života i solidarity. Dokonce vybraly 275 Kčs pro delegátky světového kongresu žen.

| Historie továrny v Úpořinách: od přádelny k linoelu – a jeden temný mezičas Budova v Úpořinách čp. 24 má za sebou pohnutou historii, která sahá přes sto let zpátky. Firma Wolf Bloomberg Söhne ji postavila v letech 1918–1925 jako přádelnu a pletárnu – ve třicátých letech zde fungovala přádelna, výroba strojních nití i nitěných knoflíků a zaměstnávala 220 až 250 lidí. V listopadu 1924 továrnu zasáhl požár, který zničil celou pletárnu – zmiňuje to pamětní kniha železniční stanice Úpořiny. Pak přišla válka. A s ní nejčernější kapitola celého objektu. V letech 1939–1943 sloužila budova nejprve jako sklad pro německou armádu, později jako výrobna filtrů do ochranných masek. Pracovní sílu tvořili váleční zajatci různých národností pod správou německé vojenské správy. A aby se předešlo případné sabotáži ve výrobě, byla v továrně vybudována plynová komora – kde sami vězni museli testovat funkčnost filtrů. Kronika tuto informaci uvádí bez komentáře, věcně, o to více mrazí. Počátkem roku 1944 byla výroba zastavena a budovy se opět proměnily ve sklady. Po válce objekt chvíli sloužil jako skladiště obilí. Nová kapitola přišla v roce 1946, kdy byl objekt přidělen do národní správy panu Schneiderovi z Prahy, který sem přenesl výrobu podlahové lepenkové krytiny. Zpočátku se tisklo ručně, ale v roce 1949 přibyl rotační tiskací stroj z varnsdorfské továrny TOS – původně určený pro textil, speciálně upravený pro lepenku. Podnik se tehdy jmenoval Efrota. Koncem roku 1949 nebo začátkem roku 1950 přišlo znárodnění a závod se stal součástí národního podniku Dechtochema, sdružujícího podobně zaměřené provozy. V roce 1975, kdy kronika tento příběh zachycuje, vyráběla úpořinská provozovna – tehdy již pod hlavičkou Západočeských papíren, závod Apec – přes 3,18 milionu metrů čtverečních linola ročně, z toho více než 750 tisíc metrů čtverečních šlo na export, mimo jiné do Jugoslávie a NDR. Vzorník čítal 53 různých dezénů, zákazníci si mohli objednávat podle aktuálního vkusu. Málokdo, kdo si dnes pokládá linoleum, tuší, jaká historie se za zdmi té úpořinské továrny skrývá. |
Těžko říct, kolik dnešních obyvatel o této kapitole vůbec ví. Pokud má někdo vzpomínky, dokumenty nebo rodinné vyprávění k historii úpořinské továrny, stálo by za to je zachytit. Protože podobné příběhy mizí rychleji, než si myslíme.

A závěrem slova kronikářky
Pisatelka kroniky v dubnu 1977 uzavřela deset let svého zapisování krásným přáním budoucím generacím, které stojí za to je citovat doslova:
„Pisatelka končí v dubnu 1977 desátý ročník zápisů bystřanské kroniky s přáním, aby těm, jimž jsou tyto zápisy určeny, totiž příštím generacím, přinesly poznání, jak se tu žilo a jaké změny v těchto letech nastaly.“
A možná právě to je důvod, proč má smysl kroniky číst i dnes. Protože díky nim nezůstávají Bystřany jen místem na mapě. Zůstávají příběhem.
