
Rok 1975 vstoupil do dějin jako rok, kdy se Evropa pokusila nadechnout.
Ve finských Helsinkách zasedli zástupci pětatřiceti států a po téměř dvouletých jednáních podepsali závěrečný akt Helsinské konference – dokument, který měl být jakousi Magna Chartou evropského míru. Studená válka neskončila, mapy se nepřepisovaly, ale poprvé se zdálo, že obě strany železné opony jsou ochotny si alespoň promluvit.
Byl to také rok vyhlášený OSN jako Mezinárodní rok ženy, jehož vyvrcholením byl Světový kongres žen v Berlíně za účasti dvou tisíc delegátek ze sto třiceti zemí. Ve světě se toho dělo hodně. Padl fašismus v Portugalsku a Řecku. V Kambodži skončila občanská válka dobytím Phnompenhu. V Libanonu ta nová teprve začínala. Ve Španělsku zemřel diktátor Franco a království se začalo opatrně otevírat budoucnosti. A vysoko nad vším tím pozemským neklidem se ve vesmíru setkaly sovětský Sojuz a americké Apollo – a jejich kosmonauti si poprvé podali ruce daleko od Země.
Doma v Československu byl rok 1975 rokem uzavírajícím pátou pětiletku. Zvyšovaly se důchody – a to každému čtvrtému občanovi. Gustáv Husák byl v květnu zvolen prezidentem republiky po Ludvíku Svobodovi, který pro nemoc nemohl úřad dále zastávat. A celá sportovní republika žila přípravami na celostátní spartakiádu, která v červnu vrcholila v Praze přehlídkou zdatnosti dospělých i dětí.
V Bystřanech byl rok 1975 mimořádně živý. Obec se stavěla, plánovala, brigádničila, slavila i truchlila. Schůze místního národního výboru se nesly v rytmu každodenních starostí – a kronikářka je zachytila s věrností, která ještě po půl století dokáže čtenáře vtáhnout přímo dovnitř.

Tragédie na přejezdu
Ne každá stránka kroniky je čtením lehkým.
V prosinci 1975 otřásla obcí tragická nehoda na železničním přejezdu. Motorový vlak se srazil s osobním autem. Příčinou byla technická závada – elektromagneticky ovládané závory se těsně před příjezdem vlaku samy zdvihly. Auto bylo zdemolováno. Za volantem seděl místní učitel Šedivý. On sám vyvázl s těžkým zraněním. Jeho manželka zraněním podlehla.
Kronika tuto událost zaznamenává stručně, věcně. Ale v malé obci, kde se lidé znali osobně a učitel byl součástí každodenního života po celé generace, taková tragédie nezůstala jen zápisem v knize. Zůstala v paměti. Možná si někteří z vás na pana učitele Šedivého ještě pamatují…

Co se řešilo na MNV? Realita bez příkras
Kdo by si myslel, že zasedání místního národního výboru byla v sedmdesátých letech nudnou formalitou, bystřanská kronika ho rychle přesvědčí o opaku.
Řešilo se téměř vše.
Stav vozovek v Havlíčkově, Husově a Komenského ulici, které byly po rekonstrukci plynového a vodního vedení v dezolátním stavu. Špatný televizní příjem ve Fučíkově ulici – radiokomunikace slíbily nápravu až ke konci roku, s čímž občané nesouhlasili. Cesta na Lišku, po které nemohla projet pojízdná prodejna. Přidělování bytů, prodeje domů, posudky, stížnosti.
Jeden ze zápisů připomíná prodej domku v Pražské ulici čp. 173 za odhadní cenu 46 600 korun – konfiskát po bývalém majiteli, který ilegálně odešel do NSR. Pro dnešního čtenáře je to jen věta. Tehdy za ní ale stál osud celé rodiny. Nelegální odchod za hranice znamenal přetrhat téměř vše – a majetek zůstal státu.
Komise veřejného pořádku řešila během roku přestupky, z nichž většina souvisela se slovním nebo fyzickým napadáním. Kronikářka s jistou úlevou poznamenává, že přestupků na podkladě alkoholu je rok od roku méně. Přesto se řešila uzavírací doba hostinců a jeden z funkcionářů komise byl dokonce napaden – a případ skončil oficiálním projednáváním.
Člověk při čtení místy skoro zapomene, že je to sedmdesátý pátý rok minulého století a nikoliv současnost.

Novodvorská 50: když kronika nemlčí
Je dost míst v kronice, kde se kronikářka snaží volit slova opatrně. A pak jsou místa, kde prostě píše, co bylo.
Jedním z nich je záznam o domě v Novodvorské ulici č.p. 50, kam se bez souhlasu tehdejší majitelky nastěhovala skupina obyvatel romské národnosti z Košic. MNV jim vydal příkaz k vyklizení neoprávněně obsazeného bytu. Ale to byla jen první kapitola.
Kronika dále otevřeně popisuje, co následovalo po jejich pobytu: ničení zařízení domu, demolování interiéru, vážné hygienické problémy včetně zavšivení. Situaci musela opakovaně řešit jak komise veřejného pořádku, tak hygienická služba.
Kronikářka to nezamlčuje a nepřikrášluje. Používá dobové označení, které dnes můžeme vnímat jako nevhodné – nicméně ponechávám ho jako součást historického záznamu. Obec tehdy řešila konkrétní problém se soužitím, poškozením majetku a hygienou, a kronika ho zachycuje tak, jak se odehrál.
Takové pasáže jsou nepohodlné. Ale právě proto jsou kroniky cenné – neukazují jen to, na co jsme hrdí.

Pionýři, Bulharsko a sen, který nevyšel
Pionýrská organizace dostala od rady tisíc korun na zakoupení knih a her. To bylo schváleno.
Jenže žádost o dvacet tisíc korun na výjezd patnácti pionýrů do Bulharska schválena nebyla.
Pro děti to tehdy muselo být skutečné zklamání. Výjezd do zahraničí nebyl v té době ničím samozřejmým – šlo o velké dobrodružství, o okno do jiného světa. Nakonec rada doporučila tuzemský rekreační pobyt pro padesát pionýrů. Dopadlo to tedy dobře – jen jinak, než si pionýři přáli.

Ztracená karavana a taneční zábavy v klubovně
Místní mládež v roce 1975 rozhodně neseděla doma. Svazáci se scházeli dvakrát týdně v klubovně v restauraci Praha ve Fučíkově ulici. Hráli stolní tenis, šachy, poslouchali gramofonové desky. A dvakrát si uspořádali vlastní taneční zábavu – a bylo o co stát.
Hrál jim totiž soubor se jménem, které by se vyjímalo i na dnešním festivalu: Ztracená karavana. Čtyři hudebníci, klubovna, taneční parket a mládež, které se chtělo žít. Představte si tu atmosféru. Žádné mobily, žádný streaming. Jen živá hudba, pár čtverečních metrů podlahy a večer, který se pak dlouho vzpomínal.
Patří někdo z vás ke Ztracené karavaně – nebo ji pamatujete jako posluchač?

Hospoda Na Růžku se znovu otevřela
V roce 1975 se v Bystřanech znovu otevřela hospoda – a kronika to zaznamenává jako událost.
Dnes možná trochu překvapivé. Ale v době bez internetu, mobilních telefonů a sociálních sítí byla hospoda jedním z mála míst, kde se obec scházela, sdílela zprávy, řešila spory a udržovala sousedství pohromadě. Její znovuotevření nebylo jen gastronomická záležitost. Byl to návrat místa, které obci chybělo.

Škola žila – stromky pro prvňáčky i MISS BORIK
Ne vše v kronice roku 1975 je těžké nebo složité. Školní záznamy patří k těm světlejším stránkám.
Jednou z krásných myšlenek roku bylo vysazování stromku pro každého prvňáčka, který nastoupil do školy. Dítě i strom vyrůstají společně – jednoduchý nápad s něčím trvale poetickým. Nevíme, kolik takových stromků skutečně přežilo padesát let. Ale víme jedno – myšlenka přežila.
Letos v dubnu se u aleje Pod Zlatenkou sešlo bezmála 150 lidí, aby společně vysadili 35 jabloní a hrušní. Každý strom dostal vlastní jméno navržené obyvateli obce – od nejmenších po nejstarší. Jako by Bystřany po půl století navázaly na to, co kronikářka zapsala skoro mimochodem. Některé věci se prostě vracejí.
A pak je tu záznam, který čtenáře prostě rozesměje. Mezi školními akcemi roku 1975 se konala soutěž MISS BORIK – a vyhrál ji chlapec, který se přestrojil za dívku. Kronikářka to zaznamenala s klidem člověka, kterého podobné věci nepřekvapují. Výsledek byl zřejmě nezpochybnitelný.
Je těžké si nepředstavit výbuch smíchu, který tehdy v sále zavládl. Právě takové drobnosti dělají z kroniky něco živějšího než seznam dat. Najednou vidíme děti, které si tropí legraci, školu, která to snese, a obec, která se umí bavit. Pamatuje si někdo, jak ta soutěž vlastně probíhala?

Ústav sociální péče: život za branou
Jednou z nejpodrobnějších kapitol kroniky je pohled do Ústavu sociální péče v Bystřanech.
V roce 1975 zde žilo sto padesát žen a padesát mužů. Mnozí z nich byli nepohybliví a potřebovali náročnou každodenní péči. O provoz se staralo sedmapadesát zaměstnanců, mezi nimi i řeholní sestry. Ale kronikářka neukazuje ústav jen jako místo péče. Ukazuje ho jako místo života.
Chovanci jezdili na výlety. Pořádaly se taneční zábavy, promítaly filmy. Část obyvatel se aktivně zapojovala do práce – pečovali o okolí budovy nebo vyráběli rukodělné výrobky. Třikrát do roka vyráželi na jednodenní výlety autobusem a třicet chovanců odjelo na týdenní rekreaci do Chřibské.
Velkým trápením byl nedostatek vody. Tak vážným, že v letních měsících musela být voda dovážena cisternami. A přestože zájem o umístění neustále rostl, ústav přijímal už jen občany teplického okresu.
Jeden detail z kroniky stojí za zvláštní zmínku. Rada MNV zamítla žádost ústavu o povolení výstavby vlastní márnice v areálu a trvala na tom, aby zemřelí byli neprodleně odváženi do márnice na místním hřbitově. Pro dnešního čtenáře možná překvapivé rozhodnutí – ale svůj praktický i symbolický smysl tehdy mělo.

Speciální vsuvka: jak se jmenovala pole kolem Nových Dvorů
Kronika roku 1975 skrývá jeden detail, který by jinak snadno zapadl mezi usnesení a čísla – ale pro každého, kdo v těchto místech vyrostl, má cenu zlata.
Soudruh Šlajchr, samostatný technik státního statku v Nových Dvorech, uměl nazpaměť pojmenovat každý kus půdy na katastru Bystřan. A kronikářka je pečlivě zapsala.
Tady jsou – jména polí, která dnes už nikdo nepoužívá, ale kdysi je znal každý hospodář:
Kuláda (12,79 ha) · U dvora (9,39 ha) · U pětistovky (2,5 ha) · U kůlny (24,39 ha) · Zahrada za roklí (10,89 ha) · Na stráních (11 ha a 6,25 ha) · Výběhy(1,74 ha) · U teletníku (11,54 ha) · U lesa (10,89 ha) · Šachta v Nechvalicích (20,26 ha) · U Krejčího (9 ha) · Velký kus (24,25 ha) · Nad rasem (5,89 ha) · U cikánského lesa (3,89 ha) · Na trianglu (11,33 ha) · Nad cestou (22,45 ha) · Pod cestou (10 ha)
Celkem téměř 200 hektarů půdy – a za každým názvem kus živé paměti krajiny.
Víte, kde přesně některé z těchto polí ležely? Používala vaše rodina některý z těchto názvů?
Hřiště, brigády a věčný boj s nedostatkem materiálu
Rok 1975 byl v Bystřanech rokem stavění – ale také rokem čekání.
Na akcích Z vázly práce pro nedostatek stavebního materiálu. Oprava kulturního domu v Úpořinách se posunula na první polovinu roku 1976. Dostavba prodejny ve Starých Bystřanech měla být hotova do konce roku. Rekonstrukce vodovodu pokračovala s výhledem na dokončení v roce 1977.
Kronikářka si místy neodpustila jemně ironický tón. Bylo vidět, že plány a realita se ne vždy potkávaly.
Některé akce Z ale dopadly dobře a včas. Stavbyvedoucí kanalizace a vodovodní přípojky pro bytové družstvo Monolit, pan Výborný, svůj úkol splnil v termínu – a rada MNV mu za to přiznala cílovou prémii 1 500 korun. V době, kdy se mnoho staveb táhlo roky, to stálo za zaznamenání.
Hřiště TJ Spartak přitom muselo být opravováno – poškodili ho pracovníci krajského investičního střediska při přemísťování. Rada jim to uložila napravit.
A brigádnické hodiny? Ty se pečlivě evidovaly. Kdo přiložil ruku k dílu a kdo ne – to se na MNV zaznamenávalo s věrností, která nikomu nedovolila zapomenout.
Příště: archeologický objev v Táborské ulici, tři miliony na školku od EZT, i temná kapitola naší historie – plynová komora v Úpořinách.

