
Kdo dnes projíždí po silnici mezi Ústím nad Labem a Teplicemi kolem místa, kde kdysi stávala osada Rokle, těžko tuší, že tu před rokem 1979 vedla úplně jiná krajina. Stály tu domy. Bydleli v nich lidé, kteří odtud v tomto roce museli odejít – a kronika obce Bystřany dokonce zaznamenala i kam.
Kronikářka Marie Hamsová otevírá zápis roku 1979 pohledem do světa, který jí připadal neklidný: revoluční rada vyhlašuje Kambodžskou lidovou republiku, Peking vede ozbrojenou agresi proti Vietnamu, Írán drží v zajetí přes čtyřicet amerických diplomatů, Blízký východ i Latinská Amerika zůstávají neklidné a Evropa žije v napětí kolem zbrojení. Do Bystřan se z toho všeho promítlo především jedno – energetická krize, která obec doslova zastavila.
Zima, která vypnula obec
Hned na začátku roku udeřily nezvykle vysoké mrazy. Ochromily těžbu uhlí, a tím i výrobu elektrické energie v celé republice. Továrny směly odebírat proud jen podle přidělených regulačních skupin, zavedl se zimní čas, změnily se pracovní doby, televize omezila vysílání a veřejné osvětlení se šetřilo, kde to jen šlo. Školy dostaly tři týdny mimořádných prázdnin – žákům druhého stupně během nich učitelé jednou týdně zadávali domácí úkoly, aby nezůstali pozadu s látkou.
Bystřany na tom byly stejně jako zbytek země. Začátkem ledna se veřejné osvětlení v obci omezilo, po 20. lednu bylo vypnuto úplně a částečně obec osvětloval jen provoz ETZ. V červnu se rozsvítila polovina lamp, později se muselo znovu ubrat na třicet procent.
Nejhůř na tom byli lidé v Novodvorské ulici. Tam přestala jezdit cisterna s pitnou vodou – zamrzala. Podle rozboru byla navíc místní voda závadná, pro kojence nebezpečná a k pití se nedoporučovala ani dospělým. Přes zimu si tak obyvatelé museli chodit pro vodu k hydrantu před restaurací, museli kvůli tomu přecházet frekventovanou silnici E15. Ke stížnostem na Fučíkovu ulici (dnešní Teplická ulice), kudy stále jezdily nákladní vozy a mnohdy v ní i postávaly s běžícím motorem, tak přibyla starost o obyčejnou vodu k pití.

Silnice, která smazala tři osady
Zatímco obec řešila mráz, v pozadí se rýsovala změna, která měla Bystřany a jejich okolí proměnit natrvalo. V roce 1979 se rozjelo budování nové silnice Ústí nad Labem – Teplice, a ta si vyžádala zábor domů v Rokli, v Nových Dvorech a v Nechvalicích.
Kronika k tomu zaznamenává jen strohá fakta. Staré zástavby byly před demolicí vyfotografovány (a pokud budete Střípky z Bystřanské kroniky bedlivě sledovat, brzy se těchto snímků dočkáte:). Pozemky se vykupovaly za nejvyšší možnou cenu. Bývalým majitelům byly přidělovány nové byty ve výstavbě Krupka–Bohosudov a slíbena pomoc při stěhování, které mělo proběhnout zdarma. Domky měly být vyklizené do konce roku.
Dodatek ke kronikářskému zápisu pak vyjmenovává, které usedlosti byly za tímto účelem vykoupeny: v Bystřanech čp. 3, v Nových Dvorech čp. 5, 21, 7, 30, 18, 8 a 9, v Nechvalicích čp. 19, 20, 24, 25, 23, 28, 12, 3 a 26. Za každým z těchto čísel popisných stála domácnost, která se během roku 1979 musela sbalit a odstěhovat.
Proč právě do Krupky a Bohosudova, kronika nevysvětluje – šlo zřejmě o nejbližší dostupné byty v nové výstavbě. Pamatuje si někdo z čtenářů, kde přesně stály domy čp. 19 nebo 20 v Nechvalicích? Byl někdo z vaší rodiny mezi lidmi, kteří se v roce 1979 stěhovali do Krupky nebo Bohosudova? Taková svědectví by dokreslila to, co kronikářský zápis zachytil jen v číslech.

Bystřany, nebo už Teplice?
Silnice nebyla jediným plánem, který měl obec přiblížit městu. V rámci integrace národních výborů uvažoval teplický městský národní výbor o připojení Bystřan k Teplicím už od roku 1980. Zástupci MNV a místní organizace KSČ v jednáních poukazovali na nevýhody takové změny pro obec – a se sloučením se nakonec nezačalo. Kronika ale dodává, s jasným výhledem: do roku 1985, kdy prý Bystřany a Teplice stavebně i dopravně „automaticky splynou“.
K trvalému sloučení nakonec nedošlo. Bystřany jsou samostatnou obcí dodnes (a věříme, že to tak i do budoucna zůstane).
Obavy z podobné integrace ostatně nebyly plané – potvrdily se hned v prvním roce, kdy byla péče o obecní byty svěřena Oblastní domovní správě v Teplicích. Zatímco v dřívějších letech se do oprav bytového fondu investovalo kolem 600 tisíc korun ročně, nová správa letos zvládla opravy jen za 105 tisíc. MNV žádal dodržení stanoveného limitu a předložení pětiletého plánu oprav, domovní správa se bránila tím, že na drobné opravy nemá dostatek pracovníků.
Školka, škola a strach ze žloutenky
Uprostřed mrazů a stěhování pokračovala výstavba nové budovy mateřské školy – jednoho z mála investičních projektů, který obec v té době táhla. Šlo to pomalu. V dubnu se měnil vedoucí stavby, v květnu se dovážel materiál na kovovou konstrukci, v srpnu se montáž dokončila. Řada rodičů dětí předškolního věku ale neplnila své brigádnické závazky, což stavbu dál zdržovalo. V listopadu navíc přišly na okna nesprávné lišty – správné měly dorazit až za půl roku. Rok skončil tím, že se stavba zastavila, protože dodavatel neměl hotové díly.
Za celý rok 1979 vznikla na stavbě hodnota díla přes 2,6 milionu korun, z čehož 406 tisíc korun představovala práce, kterou místní občané odpracovali zdarma – celkem 7 759 hodin.

Ve stávající škole zatím řešili jiný problém. Vytápění tuhými palivy bylo v havarijním stavu a škola potřebovala generální opravu kotlů. Na plynové topení ještě nebyl hotový projekt ani potřebné zařízení, a tak se v rozpočtu na příští opravy počítalo s 450 tisíci korunami na malování tříd, výměnu žlabů a opravu kotelny.
V mateřské škole měli navíc na konci roku 1978 propuknout žloutenku mezi dětmi. Díky včasnému očkování se podařilo šíření nemoci zastavit. Provoz jinak pokračoval běžně – děti jezdily na pobyty do škol v přírodě, jedno oddělení strávilo tři týdny v Klenčí pod Černchovem, druhé odjelo v únoru do Kremnice v Železných horách.

Obec, která přestala mít zájem
Kronikářka si v zápisech z veřejných schůzí několikrát postěžovala na to, jak málo se lidé, zejména mladí, zajímají o dění v obci. Nejplastičtěji to ukázal osud Svazu mládeže – organizace, která se v Bystřanech rok co rok potýkala s tím, že se v ní vlastní členové neuměli o nic postarat. V roce 1979 byl svaz definitivně zrušen. „Opět se projevila neschopnost mládeže řídit své záležitosti,“ zapsala kronikářka.
Ten samý nezájem podle zápisů komplikoval i budování mateřské školy – řada lidí neplnila brigádnické závazky, na které se sama zavázala.

Lidé, kteří přicházeli a odcházeli
Přes všechny potíže obec dál žila svým každodenním rytmem. V roce 1979 se v politické obci Bystřany narodilo 32 dětí, zemřelo 70 občanů a odstěhovalo se 124 lidí. Ke konci roku měla obec s osadami 2 175 obyvatel, o 42 méně než na jeho začátku.
K odvodu na presenční službu nastoupilo jedenáct branců, ročník 1961: Milan Belan, Miroslav Bořík, Emil Gábor, Zdenko Klíma, Zdeněk Kučera, Zdeněk Lukeš, Vladislav Pšenička, Jiří Skoupý, František Svoboda, Jaroslav Urban a Miloš Vaněk.
V létě se konalo osm akcí Sboru pro občanské záležitosti pro celkem 364 dětí a mladých lidí, dvě besedy s brance a dvě s důchodci v ústavu sociální péče. Mezi jubilanty roku vynikala jedna oslava zvlášť – paní Breitschneiderová slavila 102. narozeniny. Pamatuje si na ni ještě někdo z čtenářů?
Kdo chtěl na chvíli z obce ven a nadýchat se čistšího vzduchu, měl možnost přihlásit se na jeden z rekreačních zájezdů, které obec pořádala do míst jako Hřensko, Doksy, Jesenice, Žihle nebo Sloup v Čechách. Odjíždělo se v sedm ráno, vracelo v sedm večer, účastníci platili symbolických deset korun, děti v doprovodu dospělých jely zdarma. Přesto zájem nebyl velký – z devíti zájezdů se plánovaných dvacet tisíc korun nepodařilo ani zdaleka vyčerpat.

Drobnosti, které kronika nezapomněla
Některé zápisy roku 1979 jsou jen pár řádků dlouhé, přesto stojí za připomenutí.
Když se v obci předávaly pozemky novým majitelům nebo dědicům, občas se ukázalo, že jsou v pozemkové knize stále zapsané na německé majitele – ozvěna poválečného odsunu německého obyvatelstva z pohraničí, který se v okolních obcích odehrál o více než třicet let dříve. V takových případech docházelo dodatečně ke konfiskaci a převodu pozemků na MNV.
V Úpořinách se řešil osud staré vrby u čp. 4. Šlo o chráněný strom, jehož kořeny sahaly až pod sousední stavení, a majitel usedlosti žádal jeho pokácení. Vrba nakonec zůstala stát – ošetřil ji místní ochránce přírody, pan učitel Polák.

Devatenáctého listopadu po osmé hodině ráno došlo na silnici E15 nad Renotexem k vážné dopravní nehodě. Pod těžkým mechanizačním strojem skončilo osobní auto, ve kterém zahynul řidič a žena, která s ním jela jako stopařka. Vrak byl ze silnice odklizen kolem půl jedenácté.
Místní továrny – Renotex, Dehtochema i pobočka Libereckých vzduchotechnických závodů – i přes nedostatek zaměstnanců splnily nebo mírně překročily své roční plány, mimo jiné také díky mimořádným směnám. Provoz vzduchotechnických závodů byl dokonce ze všech pěti provozů podniku vyhodnocen jako nejlepší. Naproti tomu závod ETZ odmítl kronikářce i přes její opakované žádosti poskytnout jakékoli informace o svém hospodaření – zápis o něm proto v kronice chybí.
Místní organizace Českého svazu žen měla 76 členek. V rámci Mezinárodního roku dítěte zorganizovala výlet pětadvaceti dětí do Prahy a padesát dětí se zapojilo do akce kreslení na chodníku pod heslem „Přátelství dětí celého světa“. Členky odpracovaly na úpravě parku Československo-sovětského přátelství třicet brigádnických hodin a pro veřejnost uspořádaly přednášku o kosmetice.
Rozloučení s kronikářkou
Poslední řádky zápisu za rok 1979 patří samotné kronikářce. Marie Hamsová jimi uzavírá svou dlouholetou práci – kroniku vedla od roku 1966, jak sama píše, „za podmínek často svízelných“. Kvůli pokročilému věku a zhoršenému zdraví předala tuto činnost učiteli Bohumilovi Šnajdrovi, o kterém napsala, že je „zárukou, že kronika obce Bystřan bude vedena na lepší úrovni, než byla doposud“.
Je to skromná věta na konci třinácti let poctivé práce. Bystřanská kronika ale díky ní pokračovala dál – a pokračuje vlastně i v tomto seriálu, který z jejích stránek dodnes čerpá.

