
Milí čtenáři, posledním Střípkem z roku 1979 jsme uzavřeli jednu velkou a důležitou kapitolu.
Zavřeli jsme kroniku, která zachycovala dění v Bystřanech od období druhé světové války až právě do roku 1979. Několik desítek let života naší obce, zapsaných stránku po stránce lidmi, kteří tu žili před námi.
A protože jsme tím jednu knihu právě dočetli, napadlo mě, že bychom se dnes mohli na chvíli zastavit a podívat se na kroniku samotnou. Na to, odkud se vlastně vzala, kdo ji před námi psal, co všechno už zažila a proč se její stránky brzy vydají na cestu, ze které už se k nám na obec nevrátí.
Kniha, která brzy opustí Bystřany
Kronika, ze které vám poslední měsíce vybírám naše Střípky, už brzy opustí bystřanský úřad a vydá se do archivu v Teplicích. A není to proto, že bychom ji už nepotřebovali. Právě naopak.
Kroniky starší padesáti let mají podle pravidel putovat do archivu, kde jsou uchovávány jako historické dokumenty. A tak se i tahle naše tlustá, ručně psaná kniha po desítkách let vydá na cestu. A vlastně nebude sama.
Do archivu postupně putují i další starší kroniky a pamětní knihy, které dokumentují život naší obce. Nejsou to přitom jen samotné kronikářské zápisy. Součástí obecní paměti jsou i další dokumenty a fotodokumentace – například z různých obecních událostí, vítání občánků a dalších okamžiků, které se možná v danou chvíli zdají úplně obyčejné, ale za několik desítek let mohou mít obrovskou hodnotu.
Je zvláštní si uvědomit, kolik rukou tyhle knihy za svou existenci drželo. Kolik lidí nad jejich stránkami sedělo, zapisovalo, kreslilo, vlepovalo fotografie nebo schovávalo dokumenty, o kterých tehdy možná vůbec netušili, že jednou budou zajímat jejich děti a vnoučata.
Pro někoho to mohou být jen staré knihy, ale pro nás jsou oknem do historie.

Odkud se kronika vůbec vzala?
Možná vás nikdy nenapadlo ptát se, proč vlastně obce kroniky vedou.
Povinnost vést obecní kroniku zavedl zákon už v roce 1920, tedy v době první republiky. A i když se pravidla v průběhu desetiletí několikrát měnila, myšlenka zůstala stejná – zachytit život obce pro ty, kteří přijdou po nás.
Za války musely kroniky z obcí putovat do bezpečí, aby se uchránily před zničením. Po válce se do některých z nich zpětně doplňovaly chybějící roky. Po roce 1948 zase nebylo vždy jednoduché rozhodnout, co všechno se do kroniky může a nemůže napsat.
Až po roce 1989 se kronika definitivně vrátila tam, kam podle mě vždycky patřila – do rukou obce a jejích lidí.
Tímto bych jen chtěla připomenout, že kniha, kterou každou neděli otevíráme, není obyčejný sešit. Je součástí více než sto let trvající tradice zaznamenávání života našich obcí.
Kdo byl první bystřanský kronikář?
Když se podíváme na seznam lidí, kteří se v průběhu let ujali psaní naší kroniky, najdeme tam jedno jméno, které určitě všichni znáte.
František Cajthaml-Liberté.

Jeho jméno dnes připomíná jedna z bystřanských ulic. A nebyl to jen tak někdo.
Říkalo se mu „Bezruč severu“. Byl dělnickým básníkem a ve svých básních psal především o životě horníků a poměrech na severu Čech. Nebál se být ostrý a říkat nahlas věci, které jiní raději mlčeli. Do Bystřan přišel v roce 1909 a zůstal tu až do své smrti v roce 1936. A co je možná ještě zajímavější – kromě Bystřan se podílel také na sepsání kronik dalších osmnácti severočeských obcí.
Musel mít tedy k zaznamenávání života obyčejných lidí opravdu blízko. A možná právě proto mě trochu mrzí, že zatím zůstáváme jen u jeho jména a několika základních informací.
Až jednou vyčerpáme příběhy z kronik, které máme před sebou, ráda bych se vrátila zpátky v čase – právě k období, kdy byl bystřanským kronikářem František Cajthaml-Liberté. Otevřít ty nejstarší stránky, podívat se, jak tehdy Bystřany vypadaly, kdo tu žil a co se tu dělo. Protože právě tam někde začíná další kapitola našeho příběhu, ke které se určitě stojí za to jednou vrátit.
Takže Františka Cajthamla si zatím necháme uloženého někde vzadu v kronice. Až přijde jeho čas, vrátíme se za ním. Myslím, že i tam na nás čeká spousta zajímavých střípků.
Některé stránky mají své otazníky
Naše kronika ale není úplně jednoduché čtení. Kniha v podobě, v jaké ji dnes známe, se podle dostupných údajů začala psát až v roce 1959. Válečná léta 1936–1945 byla do kroniky doplněna zpětně, podle vzpomínek pamětníků.
A tak se u některých starších zápisů setkáme s otazníky nebo nejistými údaji. A víte co? Mně se na tom vlastně něco líbí. Kronika totiž nepředstírá, že ví všechno.
Když si někdo nebyl jistý, napsal otazník. Když se něco podařilo zjistit až později, doplnilo se to. A právě díky tomu si člověk uvědomí, že kronika není dokonalá učebnice dějepisu. Je to paměť lidí, kteří tu žili před námi. A lidská paměť také není dokonalá…

Kdo psal kroniku po něm?
Po Františku Cajthamlovi-Libertém se u kroniky vystřídala celá řada dalších kronikářů.
Pan Hoffman z obecního úřadu, učitel Šnajr, později opět Šnajdr, manželé Štěpánkovi, paní Šaršounová, znovu Štěpánkovi, pan Šedivý, paní Klingerová, pan Gold, pan Erlebach, paní Rozsnyová a paní Tomášová.
Když jsem si ta jména pročítala, zaujala mě jedna věc. Spousta našich kronikářů byli učitelé.
A vlastně se tomu ani nedivím. Učitelé byli lidé, kteří měli k psaní, historii a dětem blízko. A možná právě proto se škola a obecní paměť v naší historii tolik prolínají. Nejdéle však kroniku vedla Marie Hansová. Ta ji psala celých čtrnáct let – od roku 1966 do roku 1979. A právě v roce 1979, který jsme si společně prohlíželi minulou neděli, její kronikářská štafeta skončila a převzal ji Bohumil Snajdr.
Mimochodem – paní Hansové si všimly dokonce i tehdejší krajské noviny Směr. V roce 1977 o ní psaly jako o kronikářce, která svou práci brala vážně a našla si k ní vztah. A právě v tomto článku jsem narazila i na jeden příběh, který známe ze střípku malinko jinak. V roce 1944 byl popraven muž, který měl údajně ukrást slepici z tehdejší továrny – v kronice byl ale zápis, že ukradl svačinu a za to byl oběšen.
Tak jako tak za těmi pár řádky byl skutečný člověk. Skutečný život. A skutečná rodina. A právě kvůli takovým příběhům má podle mě smysl staré kroniky číst.

A pak přišlo bílé místo…
Když budeme kronikou listovat dál, narazíte na něco zvláštního.
Roky 1985 až 2007 v ní jednoduše chybí. Celá tahle část historie Bystřan zůstala v kronice prázdná. Kronikářka, která kroniku převzala v roce 2008, se dozvěděla jen tolik, že v tomto období docházelo ke změnám ve vedení obce a případné rukopisné zápisy se pravděpodobně ztratily. Co přesně se tehdy stalo, dnes už bohužel nevíme.
A možná právě tohle je jedna z největších připomínek, proč má smysl se o obecní kroniku starat. Protože jednou zapsaná informace může přežít celé generace. Ale to, co se nezapíše, může zmizet navždy.
A jak to bude s naší kronikou pokračovat dál?
Jak už mnozí z vás vědí od letošního roku jsem byla jmenována kronikářkou obce Bystřany.
A tak má po téměř patnácti letech naše obec opět svého kronikáře. 😊
Když jsem před časem začala kroniku pročítat, rozhodně mě nenapadlo, že se jednou ocitnu na seznamu lidí, kteří ji měli na starosti přede mnou. Historie mě ale fascinovala odjakživa a pátrat po příbězích lidí a míst mě jednoduše baví. A tak jsem ráda, že můžu navázat tam, kde se kronika před lety zastavila.
Samotné Střípky z Bystřanské kroniky pro mě přitom zůstávají tím, čím byly od začátku – mým způsobem, jak vám ukázat zajímavé věci, na které při listování starými knihami narazím. Jen k tomu teď přibyla ještě jedna velká zodpovědnost.
Průběžně zapisovat také naši současnost.
Dnes žijeme rok 2026 a spoustu věcí kolem sebe bereme jako naprostou samozřejmost. Vítáme nové občánky, pořádáme slavnosti, stavíme, opravujeme, scházíme se, děti chodí do školy, lidé se stěhují, rodí se noví Bystřaňáčci, jiní se zase po letech odstěhují.
Nic z toho nám dnes nepřipadá jako historie. Ale jednou bude. A třeba za několik desítek let někdo otevře kroniku a řekne si: „Co se asi v Bystřanech dělo v roce 2026?“ 😋
Tak bych byla ráda, kdyby tam našel nejen ty nejdůležitější události, ale i něco z toho, jak se nám tady v téhle době opravdu žilo. A právě proto budu moc ráda, když mi s tím pomůžete i vy. Fotografie, vzpomínky, zajímavosti nebo třeba úplně obyčejné momenty ze života Bystřan jsou totiž přesně tím, co může jednou dát kronice život.
Možná právě dnes vzniká nějaký malý střípek, o kterém zatím vůbec netušíme, že jednou bude součástí historie naší obce. ❤️

Aby nám už žádná léta nezmizela
Právě proto jsme se rozhodli vést novou kroniku elektronicky a pravidelně ji nechávat svázat do dvou výtisků. Jeden poputuje do archivu, druhý zůstane tady, v Bystřanech. A snad tak už žádná část naší historie nezůstane prázdná.
A než se staré kroniky a pamětní knihy vydají na svou cestu do archivu, rozloučíme se s nimi ještě osobně. O termínu Rozloučení s kronikou vás budu včas informovat.
No a příští týden už nás čeká další kniha – tentokrát otevřeme kroniku z osmdesátých let.
A pokud máte doma fotografie, dokumenty nebo vzpomínky, které by mohly doplnit příběh Bystřan, určitě se mi ozvěte. Protože nikdy nevíme, který zdánlivě obyčejný okamžik se jednou stane tím nejzajímavějším střípkem. ❤️
Zdroj: Kronika obce Bystřany; interní poznámky k historii vedení kroniky; Archiv obce Bystřany 1776–1945, Okresní archiv v Teplicích; Karel Vilím, Živý obraz historie i současnosti, Směr, 11. 5. 1977.
