1947 – vražda v Bystřanech i boj o vodu
Rok 1947 měl být rokem obnovy. Vstupovalo se do prvního roku památného dvouletého plánu, který měl zacelit škody po válce a postavit republiku znovu na nohy. V Bystřanech se o něm mluvilo na veřejných schůzích, lidé byli „důkladně seznámeni“ s úkoly i cíli – všechno mělo směřovat kupředu.
A v průmyslu se skutečně dařilo. Místní závody splnily úkoly dvouletky na více než 100 %. Přádelna bratří Grohmannů dokonce rozšířila počet přádacích vřeten téměř na dvojnásobek. Byla to jasná zpráva: továrny jedou, práce je – a obec má šanci se nadechnout.
Jenže příroda měla jiný plán.
Republiku zasáhlo katastrofální sucho a právě ono se stalo největším nepřítelem zemědělství. Dodávky obilí se plnily jen zčásti, slámu nebylo možné dodat vůbec, brambory se po započítání raných brambor plnily jen na pětinu. A dopady se řetězily: když není krmivo, není síla udržet stáda.
Na papíře byly stanovené stavy hospodářských zvířat, ale realita byla tvrdá. Nedostatek krmiva donutil zemědělce na podzim a v zimě prodávat dobytek. A právě v tom je nejlépe vidět, jak sucho mění život: dodávka hovězího masa byla nakonec splněna až drasticky – místo předepsaných 40 150 kg se dodalo 75 673 kg. Téměř dvojnásobek. Ne proto, že by byl rok „úspěšný“, ale protože dobytek nebylo čím uživit.
Obec v pohybu: nové domovy, nové naděje
Současně pokračovaly veliké přesuny obyvatelstva. Dokončoval se odsun Němců a dosídlování. Kronika uvádí, že konečný stav obyvatelstva k 31. prosinci 1947 se už pak podstatně neměnil: 3 405 obyvatel, z toho 3 129 Čechů a 276 Němců, rozděleno po osadách – Bystřany, Prosetice, Světice, Nové Dvory, Nechvalice a Úpořiny.
A aby byl vidět rozsah té doby, stačí jediný údaj: bytová komise musela projednat 352 žádostí. Bytů nebylo dost – žádaly je i továrny, které rozšiřovaly provoz a potřebovaly ubytovat zaměstnance. Nové obyvatelstvo bylo převážně mladé a obec zaznamenávala velký přírůstek dětí – kolem 150 narozených ročně. Jenže nový život nepřináší jen radost.
Krádeže, vloupání… a událost, která otřásla celým krajem
Velká výměna obyvatelstva přinesla také neklid. Kronika mluví o častých krádežích a vloupáních, o snaze MNV zřídit stanici SNB, která pak skutečně vznikla v roce 1948. Jenže ještě předtím přišla událost, která se do paměti obce zapsala jako jedna z nejtemnějších.
Dne 5. září 1947 došlo k bestiální loupežné vraždě rodiny Bílkových. V pozdních večerních hodinách se Josefu Malenkovi, narozenému v roce 1923 v Košicích, podařilo spáchat trojnásobnou vraždu: zabil Viléma Bílka, hostinského z restaurace na Vyhlídce (Rundblick) ve Světicích, jeho manželku a jejich čtyřletého adoptovaného synka.
Vrah byl zatčen hned následující den, když se vrátil na místo činu. Nejprve byl odsouzen k trestu smrti, později – vzhledem k duševní chorobě – byl trest změněn na doživotí, následně amnestií na 20 let. Kronika zaznamenává i žádost o milost z roku 1953 a také zamítavé stanovisko místního národního výboru.
Motivem byla loupež. Pachatel byl pohlavně nemocen a potřeboval peníze na soukromé léčení.
Kronika zároveň dodává, že po této otřesné události se poměry osobní bezpečnosti v obci znatelně zlepšily.
Voda – nejžhavější otázka roku
Jenže i kdyby se obec cítila bezpečněji, stále ji trápilo něco mnohem obyčejnějšího: voda.
Krutá a dlouhotrvající zima způsobila velké škody na obecním vodovodu i na vodovodních zařízeních v domech. Některé úseky obce byly postiženy zvlášť silně. Kronika otevřeně říká, že v mnoha případech nesli vinu národní správci domů, kteří se nepostarali o zabezpečení proti mrazu – rozbitá okna ve sklepích, na záchodech a podobně.
MNV proto uzavřel dohodu s klempířem a instalatérem Vladislavem Ciprou, který převzal péči o místní vodovodní zařízení. Ukázalo se to jako účinné: postupně dával do pořádku jeden úsek za druhým a staral se o regulaci dodávky vody.
A pak přišel jeden zásadní krok: zapojení studny v takzvaném Semaji na obecní vodovod. Voda byla přečerpávána do vodojemu ve Světicích a odtud zásobovala celou obec. Kronika ji označuje za zdroj „nevyčerpatelný“ i v době největšího sucha – a díky tomu měla obec voda alespoň omezeně téměř po celý rok, dokonce i v období, kdy byl nedostatek vody i ve velkých městech, jako jsou Teplice. Voda se dostala i do míst, kam dříve nešla – například do Havlíčkovy ulice.
Také Prosetice si prošly vodní kalamitou, kterou vyřešila oprava motoru čerpání. A zajímavý je i opačný moment: v létě 1947 dodal prosetický vodovod Teplicím za 26 dní 9 270 kubíků vody. Naopak nedostatek vody v úpořinském vodovodu se táhl ještě řadu let.
Škola, kanalizace, školka – a život, který se nevzdává
Rok 1947 přinesl i další problémy: nedostatek učeben donutil obec zřídit provizorní třídy v budově MNV i v dalších domech. V Proseticích byl nejpalčivější problém kanalizace, ale projekt vycházel na více než 3,5 milionu korun – a to nebylo možné realizovat.
Přesto se obec posouvala: začalo se s přestavbou domu č. 27 v Bystřanech pro dětský útulek a mateřskou školu, na které se podílely fabrika Grohmann a MNV. Opravy si vyžádaly velké náklady a závod se dohodl s MNV na společném financování sociálních zařízení podle počtu dětí zaměstnanců.
A lidé uměli být pohotoví i jinde: když byl 25. září 1947 vyhlášen sirénami poplach kvůli lesnímu požáru v Krušných horách, stovky občanů byly rychle svezeny na místo a požár se podařilo lokalizovat.
Zároveň běžel kulturní život: Lidický memoriál se štafetou s ohněm z Lidic do Bystřan, sportovní soutěže, šachový odbor DTJ Rovnost, cvičení DTJ, ochotnické divadlo J. K. Tyl, hostování jiných souborů i loutkové hry v Proseticích. Kino Svoboda promítalo téměř denně a škola měla 202 žáků ve sedmi třídách.
Rok 1947 v Bystřanech tak nebyl jen rokem plánů a tabulek.
Byl to rok, kdy se obec potýkala s katastrofálním suchem, vodou, školami, přesuny obyvatelstva – a kdy se zároveň musela vyrovnat s událostí, která otřásla celým krajem.
A přesto, mezi strachem a suchem, se dál budovalo.
