Rok 1972. Svět se točil rychle a ne vždy klidně. V Indočíně se stále bojovalo, na Blízkém východě doutnalo napětí mezi Izraelem a arabskými státy. Olympijské hry v Mnichově – ty 20. v pořadí – se měly stát svátkem sportu a míru. Místo toho je navždy poznamenala tragédie: zavraždění členů izraelské výpravy. Jméno Mnichov dostalo nový, bolestný rozměr.
A přece – rok 1972 nebyl jen rokem hrůzy. Byl také rokem naděje. Americký prezident Nixon přijel do Číny. V květnu podepsal v Moskvě dohodu o omezení strategických a nukleárních zbraní. Studená válka se snad začínala oteplovat. V červnu se ve Stockholmu sešla první světová konference na ochranu životního prostředí – téma, které začínalo být naléhavé.
A vesmír? Ten se nezastavoval. K Jupiteru letěla sonda. Pořizovala se mapa Marsu. Vědci zjistili, že na rudé planetě je voda a teplo – a tedy snad i život. Na Zemi bylo mezitím dopraveno sto kilogramů hornin z Měsíce. Lidstvo se rozhlíželo za obzor.
A v Bystřanech? Tam se také stavělo. Jen trochu jinak.
Plány, závazky a každodenní dřina
Rok 1972 byl v Bystřanech rokem, kdy se slova měnila v činy. Rada MNV si hned v lednu vytýčila jasný program: dokončit požární zbrojnici v Úpořinách, vybudovat vodovodní přípojku do Nových Dvorů, upravit chodníky, modernizovat veřejné osvětlení a zkultivovat prostranství před školou. Pět konkrétních cílů. Pět závazků, o nichž se vědělo, že je splnit nebude snadné.
Na papíře to vypadalo hezky. V praxi to znamenalo tisíce brigádnických hodin, nedostatek materiálu, změny projektů za pochodu a nekonečná jednání na ONV v Teplicích.
Ke konci roku bylo možné s uspokojením konstatovat: všech pět plánovaných akcí splněno. Celkem odpracováno 18 509 brigádnických hodin, čímž vznikla hodnota díla 545 000 korun. K tomu ještě dalších 8 250 hodin na úpravách veřejných prostranství a soukromých objektů – v hodnotě 115 000 korun.
Čísla jsou to úctyhodná. Za každým z nich stojí člověk, který místo nedělního odpočinku vzal do ruky lopatu.
Psi, poplatky a tichá lidská krutost
Mezi suchými zápisy z jednání Rady MNV se skrývá jedna věc, která mě jako milovníka zvířat skutečně zaskočila.
Na jaře roku 1972 byly schváleny nové poplatky ze psů. Za psa v rodinném domku 60 korun ročně, za druhého a každého dalšího 120 korun, za psa v domě domovní správy rovněž 120 korun. Na tehdejší poměry částky nezanedbatelné.
Reakce části obyvatel? Kronika ji popisuje stručně, ale výmluvně. Lidé se svých psů začali hromadně zbavovat. A nejen místní.
Na prosincovém zasedání MNV zaznělo varování: v souvislosti se zdražením poplatků vyvážejí tepličtí občané své psy po okolí v autech a tam je opouštějí. Kronikářka konstatuje, že to má „několikeré nepříznivé následky“ – a nijak dále nerozvádí. Ale není těžké si představit, co za tím stálo. Zatoulaní psi, hladoví, dezorientovaní, odkázaní sami na sebe. Lidé, kteří zvíře prostě vyložili u lesa a odjeli.
Nad tím se kronika nepozastavuje. Zaznamenává to jako fakt. My si to ale přečteme jinak.
Byty, fronta a otázka bez odpovědi
V Bystřanech roku 1972 čeká na byt 37 rodin. Třináct z nich žije ve zdravotně závadném bytě. Sedmnáct nemá vlastní byt vůbec. Někdo dojíždí za prací zdáleky a nemá kde bydlet. Jiní dostali výpověď od majitele domu.
Bytová subkomise vede pořadník, přiděluje co může – v celém roce to bylo devět bytů. Zároveň doporučuje zájemcům, aby zvážili družstevní výstavbu nebo si postavili vlastní domek. Jako by tím říkala: pomůžeme, ale zázraky nečekejte.
Problém je strukturální. Aby bylo vůbec možné rekonstruovat vodovodní síť, je třeba naplánovat nejméně 200 nových bytových jednotek. Podniky v obci projevily zájem o 170 bytů pro své zaměstnance. Ze strany místních občanů – jen jeden zájem.
Kronikářka to komentuje jediným slovem: „udivuje.“
A přesto – fronta čekatelů roste. Mladí lidé v obci nemají kde bydlet. Závody mají zájem stavět pro svoje. Ale obec a její občané? Ti čekají.
Místní hospodářství: mezi službou a ziskem
Provozovna místního hospodářství měla v roce 1972 šest provozoven: autodopravu, údržbářskou stavební četu, mandlování prádla, kožešníka, sklenáře a výrobu cementového zboží.
Vedení zajišťují dvě osoby – vedoucí soudruh Kejš s úvazkem 100 hodin měsíčně a účetní soudružka Junková na 0,7 pracovní doby. Na tak rozmanitý provoz poměrně skromné zázemí.
Výsledky jsou pestré. Autodoprava nesplnila plán – auto se příliš často porouchávalo. Stavební četa naopak překročila plán zisku, protože pracovala převážně pro socialistický sektor – školy, národní výbory, státní instituce. Pro soukromé obyvatele ale nestačila, protože ti raději volali řemeslníky „na černo.“ Mandlovna plán nesplnila, ale lidem sloužila. Kožešník dosahoval jen 70 % tržeb a byl ztrátový.
A pak tu byla výroba cementového zboží – jasná hvězda celého podniku. Betonová šoupata, podstavce laviček, dlaždice, obrubníky, hydrantové podstavce. V tomto roce vyrobeno zboží v hodnotě 141 000 korun. Celková tržba provozovny přesáhla 658 000 korun, zisk přes 74 000 korun.
Rada přitom opakovaně zdůrazňovala: provozovny mají sloužit především místním občanům – a teprve pak státním podnikům. Hezké slovo. Praxe byla, jak bývá, složitější.
Zvelebení obce: každá hodina se počítá
22. dubna se celá obec zapojila do krajské pracovní směny. 351 lidí odpracovalo 2 218 hodin. Uklízely se Máchovy sady, podchod, park u nádraží, cesta ke stanici. Pracovalo se na zbrojnici v Úpořinách i na úpravě chodníků. U většiny domů proběhl generální úklid.
Kronikářka poznamenává: „vzhled obce se značně zlepšil.“
Obec v té době doslova přepisovala svou tvář. V Pražské ulici v Bystřanech bylo položeno 270 metrů chodníků z dlaždic vyrobených místní provozovnou – pýcha místního hospodářství. Upravovaly se komunikace v Novodvorské ulici, v Rokli, z Nechvalic do Kozlíků. V Upořinách přibyla tři nová osvětlovací tělesa.
Předseda finanční komise přišel s nápadem, který dával smysl: oslovit místní podniky – ETZ Bystřany, Jednotu Teplice, Renotex, Dextochemu Úpořiny, Vzduchotechnické závody Nové Dvory, JZD Sever, státní statek i Vodohospodářskou správu – aby se podílely na zvelebení obce i finančně. Závody na jejím území vydělávaly. Bylo přirozené, aby se také staraly o místo, kde jejich zaměstnanci žili.
Výzva byla odeslána. Jak ji závody přijaly, kronika příliš nerozebírá.
Zahrádkáři: když se hrábě stanou nástrojem hrdosti
Svaz zahrádkářů v Bystřanech není žádná okrajová záležitost. Dvě základní organizace – číslo 5 a číslo 14 – dohromady sdružují přes 200 členů ve třech osadách.
Rok 1972 byl pro ně mimořádný. U příležitosti desátého výročí založení páté organizace uspořádali zahrádkáři oblastní výstavu ovoce, zeleniny a květin v pavilónku restaurace Panorama. Trvala týden – od 1. do 8. října.
Výsledek předčil veškerá očekávání. Výstavu navštívilo přes 2 200 návštěvníků, přišla mládež z okolních škol. Kronikářka píše, že svým významem a návštěvností výstava předčila okresní výstavy. A přinesla i nečekaný finanční zisk – se kterým se vůbec nepočítalo.
Ale zahrádkáři nedělali jen výstavy. V osadě č. 1 vybudovali rozvod vody v délce 3 360 metrů hlavního vedení. Čtrnáct z nich svépomocí natáhlo elektrické osvětlení na přístupové cestě přes les – celkem 680 metrů přípojky, 15 betonových sloupů. V 692 brigádnických hodinách vzniklo dílo v hodnotě 38 000 korun.
Na jaře vyčistili rybníček, instalovali potrubí do nádrží, upravili sběrné stružky na dešťovou vodu. Dalších 317 hodin práce.
Po lese a okolí osady sebrali 1 500 kilogramů železného šrotu a odvezli ho do hutí. Protože pečovat o zahrádku znamenalo pro ně pečovat i o krajinu kolem ní.
Jejich největším problémem zůstávala voda. Zásobování bylo nedostatečné a výstavba vodní nádrže plánovaná na příští rok – zatím jen na papíře.
Hasičárna: půl milionu korun, tisíce hodin a jeden mandl pro ženy
A teď k tomu nejdůležitějšímu.
29. prosince 1972 se v Úpořinách konala slavnost, na kterou se čekalo téměř dva roky.
Slavnostní předání nové požární zbrojnice do užívání.
Příběh její stavby začal 15. dubna 1971, kdy se začaly kopat základy. 1. srpna téhož roku byla položena první cihla. Od té chvíle se každý víkend, každou volnou sobotu a neděli scházeli lidé z Úpořin – a stavěli. Bez nároku na odměnu. Z přesvědčení, že jejich obec si to zaslouží.
Cesta nebyla přímá. Stavba musela být přemístěna na jiné stanoviště, než bylo původně plánováno – a než byla zhotovena dokumentace. Změnil se projekt. Původně se počítalo s podsklepením jen poloviny budovy, nakonec byla podsklepena celá. Finanční prostředky se čerpaly rychleji, než bylo v plánu. Rada opakovaně řešila, co schválit a co ne – na ústřední topení, oplocení a protipožární bazén prostě peníze nebyly.
Přesto to zvládli.
Výsledkem bylo něco, co v celém kraji nemělo obdoby. Kronika cituje zprávu z týdeníku Směr, druhé číslo z 10. ledna 1973:
| „Jediná svého druhu v kraji, nebývá každý den pro tuto obec takovýmto svátkem… Poslední pátek minulého roku však byl pro úpořinské požárníky a všechny ty, kteří se podíleli na výstavbě nové požární zbrojnice, důvodem k oslavě. Připomeňme si pro úplnost několik dat: 15. dubna 1971 se začaly kopat základy, 1. srpna téhož roku byla položena první cihla a do konce roku 1972 vzniklo nesmírným úsilím obětavých brigádníků dílo v hodnotě půl milionu korun. Stavba, která by měla vyhovovat po všech stránkách nárokům moderní techniky, je první požární zbrojnicí v kraji, která má i bytovou jednotku. Kromě nezbytné dílny, garáže a kuchyně pro mužstvo tu najdeme i něco neobvyklého – mandl pro ženy, aby se prý utěšila ženská srdíčka a zapomněla na soboty a neděle, které muži netrávili v rodinném kruhu, ale na stavbě. Namísto rekonstrukce staré nevyhovující zbrojnice postavili tady v Úpořinách novou. Práce požárníků však zdaleka neskončila. Své prostředí si chtějí dále zlepšovat. V roce 1973 se počítá se zavedením ústředního topení, oplocením pozemku a v neposlední řadě i s vybudováním rampy na mytí vozidel, která by měla sloužit i majitelům osobních automobilů. K 7,5 tisíce odpracovaných brigádnických hodin přistoupili lidé, kteří neznali soboty a neděle, a opravdu tu vytvořili nejlepší vizitku vztahu ke své obci. Největší podíl mají samozřejmě členové místní jednotky požární ochrany, stranou však nezůstali ani mladí, a tak pokud se vyskytly potíže, obrátili se požárníci na svazáky z velvětské chemičky a z místní organizace v Úpořinách, kteří ochotně přiložili ruku k dílu, o čemž svědčí 2 000 brigádnických hodin. V Úpořinách mohou být na svou práci právem hrdí a vyznamenání a odměny, které nejlepší převzali na slavnostním shromáždění z rukou vedoucího tajemníka OV KSČ Jiřího Procházky, předsedy MNV Bystřany a zástupců ostatních složek, jsou v nejlepších rukách. Více než 1 872 hodin Josefa Bubenky, 1 390 hodin Ludvíka Zajáčka a stovky hodin ostatních obyvatel brigádníků hovoří samy za sebe.“ |
Přečtěte si ta čísla ještě jednou. 1 872 hodin – to je přes 78 celých dní bez přestávky. A to byl jen jeden člověk.
Za celou stavbu odpracovali brigádníci dohromady 11 695 hodin. Hodnota díla: 300 000 korun.
A ten mandl? Redaktor Směru to napsal s úsměvem – ale za tou větou je celý příběh. Příběh žen, které týden co týden pustily své muže na stavbu, samy se staraly o domácnost a děti, a dostaly za odměnu – prádelnu. Možná to tehdy bylo myšleno dobře. Možná to tak i přijaly. Každopádně je to detail, který si kronika nezaslouží nechat bez povšimnutí.
Rok, který zanechal stopy
Rok 1972 skončil s pocitem splněné práce.
Pět akcí. Splněno. Tisíce odpracovaných hodin. Nové chodníky, nový vodovod pro Nové Dvory, upravená prostranství, opravené kabiny TJ. A nad vším – nová požární zbrojnice v Úpořinách. První svého druhu v celém kraji.
Za každou z těchto věcí stojí jméno. Většina z nich není v kronice ani zmíněna. Ale byli tam. Každou sobotu a neděli. S lopatou, kolečkem nebo zednickou lžící v ruce.
To je Bystřany roku 1972.
Ilustrační fotografie v tomto článku jsou vytvořeny pomocí umělé inteligence jako vizuální doplněk historického vyprávění.
