Roky okupace a odvahy (1938 – 1945)
Dne 10. října 1938 vstoupilo do Bystřan hitlerovské vojsko. V čele pochodoval Freikorps – jednotky složené z dezertérů, kteří dříve tajně opustili Československo a teď se vraceli jako samozvaní „osvoboditelé“. Hudba hrála, domy byly ověšeny prapory s hákovým křížem a místní nacisté je vítali s fanatickým nadšením.
Ačkoliv se v naší obci nikdy netrpělo hladem a životní úroveň byla vyšší než v Německu, německá armáda hned po svém vstupu zahájila vyvařování jídel pro obyvatele. Rozdělování polévky a chleba bylo pečlivě fotografováno a filmováno – a tyto záběry pak nacistická propaganda používala jako „důkaz“ bídného života v Československu.
Nové pořádky
Okupanti zrušili všechny politické strany kromě NSDAP. Komunistická a sociálně demokratická strana byly zakázány, jejich členové sledováni a pronásledováni.
Nacisté jmenovali nové vedení obce:
starostou Bystřan se stal Adolf Kirschner, pokrývačský mistr,
starostou politické obce byl jmenován Heinrich Gross, malířský mistr,
a politickým tajemníkem Anton Heide, dřívější úředník firmy Grohmann.
Brzy vznikly i další nacistické organizace – ženský svaz Frauenschaft, mládežnická Hitlerjugend, jednotky SA či dopravní sbor NSKK. Z obce, která ještě nedávno slavila české svátky, se stalo místo pod dohledem říšských symbolů.
Továrny pro válku
S přibývajícími roky se místní podniky začaly zapojovat do válečné výroby. Z bývalého cukrovaru ve Velvětech se stala továrna na střely F-2, v tehdejší Dechtochemě v Úpořinách se vyráběly plynové masky.
Do bystřanských závodů byli postupně přiváženi váleční zajatci a nuceně nasazení dělníci z ciziny. Zacházení s nimi bylo podle kroniky kruté, zejména v továrně bratří Grohmannů. Vrchní mistr, známý jako John, býval obávaný pro své bití a kopání do žen cizí národnosti.
Poprava na Doubravce
Jednoho dne roku 1940 se v továrně ztratila svačina. Podezření padlo na polského dělníka, který byl k práci přidělen násilím. Nikdy se nezjistilo, zda skutečně něco vzal – přesto byl odsouzen k veřejnému oběšení. Poprava se konala na jižním svahu Doubravky. Zajatci i místní lidé byli nuceni přihlížet. Kronika k tomu dodává prostě, ale s váhou, kterou cítí každý čtenář:
„Není nám známo, do jaké míry mu bylo odcizení svačiny dokázáno. Víme však, že za tento údajný čin byl oběšen.“
„Jednoho dne roku 1940 se komusi v továrně ztratila svačina. Podezření padlo na polského občana… Poprava se konala veřejně na svahu Doubravky.“
(Z kroniky obce Bystřany, zápis z roku 1959)
Hlad a zoufalství
Nacisté zakazovali jakýkoliv kontakt s válečnými zajatci. Kdo by jim podal jídlo nebo vodu, riskoval trest.
Zajatci trpěli hladem – a kronika připomíná příběh z roku 1943. Tehdy jugoslávští zajatci pokládali telefonní kabel podél silnice Teplice–Bystřany. U jednoho zahradnictví našli shnilé a zmrzlé zbytky zeleniny a rajčat. Byly nepoživatelné, ale snědli je do posledního kousku.
Od roku 1944 byli ruští zajatci ubytováni v Proseticích, v bývalé knoflíkárně firmy Bruch. V květnu 1945 zasáhla továrnu lehká bomba, když byly bombardovány německé transporty na silnici Teplice–Praha. Zajatci využili zmatku, utekli a skrývali se v okolí až do osvobození.
Oběti okupace
V knize Pankrác žaluje je mezi popravenými partyzány uveden Josef Hušák z Prosetic. V koncentračních táborech zahynuli:
František Nosálek, dělník z Bystřan, a Stanislav Cajthaml, syn původního kronikáře Františka Cajthamla – Liberte. Celá rodina K. z Nových Dvorů, původní židovští majitelé velkostatku, byla vyhlazena během nacistických akcí proti Židům.
Zmíněn je také Franz Berger ml. z Prosetic, německý občan, který odmítl bojovat za fašismus a byl zastřelen. Jeho otec Franz Berger st. se už v roce 1938 postavil proti útokům na české občany a byl za to vyloučen z NSDAP. Po válce mu bylo dovoleno zůstat ve svém domě a dožít v klidu.
K osvobození se z koncentračních táborů dočkali ještě Miroslav Křepela, elektromontér z Bystřan, a Heda Schmidtová, německá dělnice z továrny bratří Grohmannů, která byla za svůj výrok poslána do tábora . (Jmenovaná byla poslána do koncentračního tábora za výrok, jímž si ulevila po zprávě, že jeden bystřanský občan padl na frontě: To je také jeden z těch, kdo to chtěli. Má tedy, co chtěl.)
Tajný odboj v Bystřanech
Češi nesměli po celou okupaci pořádat veřejná shromáždění. Ti nejvěrnější se však scházeli tajně, poslouchali zprávy z Moskvy a Londýna a předávali si informace o dění na frontě. V roce 1944 vytvořili revoluční národní výbor, který měl po osvobození zajistit správu obce. Každý člen znal jen tři další – pro bezpečnost ostatních.
Výbor tvořili:
Rudolf M., Bohumil V., Ladislav V., Otto K., Eduard K., Rudolf B., Rudolf M., Josef K., Ladislav Z., František V., František U., František N., Vladimír Z., Josef P., Stanislav K., Bohumil N. a František S..
Díky nim měla obec v květnu 1945 připravené vlastní vedení pro převzetí moci.
