Téměř každý rok, zpravidla v květnu, se u rotundy na Bystřanském hřbitově zastavuje průvod lidí. Legionáři, bojovníci za svobodu, zástupci obecních úřadů, žáci místní školy i prostí občané. Přicházejí vzdát hold dvaceti dvěma mužům, jejichž jména jsou vytesána do pamětních desek uvnitř kamenné hrobky. Dvaceti dvěma Francouzům, kteří zemřeli daleko od svých domovů – v Teplicích a okolí – mezi lety 1941 a 1945. Kdo ale byli tito muži? Jak se ocitli na Teplicku? A jak se jejich ostatky dostaly až do Bystřan? Pojďme společně poodhalit alespoň část jejich příběhu.
Léto 1940: Pád Francie a osud milionu a půl vojáků
Abychom pochopili, jak se francouzští vojáci ocitli v severočeských Sudetech, musíme se vrátit do dramatického léta roku 1940. Po pouhých šesti týdnech bojů – od 10. května do 22. června 1940 – podepsala Francie příměří s nacistickým Německem. Byl to pro Francouze zdrcující šok. Armáda, považovaná za jednu z nejsilnějších v Evropě, se zhroutila s rychlostí, která ohromila celý svět.
Následky byly katastrofální: do německého zajetí se dostalo přibližně 1,8 milionu francouzských vojáků – mužů všech věků, ze všech koutů Francie i z francouzského koloniálního impéria. Někteří byli zajati v přímém boji, jiní se vzdali v obklíčení, další byli odříznuti od ústupových tras. Odvedeni pryč od rodin, od svých měst a vesnic, ocitli se v systému německých zajateckých táborů – tzv. Stalagů (Stammlager) a k nim přidružených pracovních komand – rozptýlených po celé Velkoněmecké říši.
Oblasti připojeného českého pohraničí – Sudety – přitom představovaly jeden z klíčových průmyslových regionů říše. Teplice byly centrem sklářství, chemického průmyslu, textilní výroby i těžby. Pracovní síla zajatců zde byla velmi žádaná. A tak se stalo, že muži z Bretaně, Normandie, Gaskoňska, Lotrinska i z kolonií v Africe skončili jako nuceně pracující v továrnách a provozech na Teplicku.
Kdo byli muži z bystřanské rotundy?
Z dochovaných záznamů francouzské databáze MémorialGenWeb a z podkladů uchovaných v bystřanské kronice se nám podařilo sestavit alespoň částečný obraz dvaadvaceti mužů, jejichž jména nesou pamětní desky v rotundě.
Přicházeli z velmi různých míst a prostředí. Nejstarší z nich, Maurice Vacher, se narodil v roce 1901 ve vesnici Mur-de-Sologne v údolí Loiry – bylo mu tedy téměř čtyřicet let, když byl zajat. Nejmladší, Henri Léon Camille Joseph Vornières, spatřil světlo světa teprve v roce 1919 v normandské vesničce Goupillières – do zajetí šel jako jedenadvacetiletý mladík.
Pocházeli z různých koutů Francie: z Bretaně (Joseph Meriau z Ambonu, Yves Colin z Baye ve Finistère), z Normandie (Félix Leprovost z Ceauce v departementu Orne, Henri Vornières z Goupillières v Calvadosu), ze Středozápadu (Maurice Vacher z Loir-et-Cher, Eugène Besson z La Génétouze ve Vendée, Roger Durandière ze Saint-Vincent-des-Landes v Loire-Atlantique), z jihu Francie (Charles Dejean z Toulouse, Denis Malatere z Lombardu v Gersu), z Île-de-France (Yves Danchot z Bois-Colombes u Paříže) a ze středovýchodní Francie (Georges Ternier z Criel v Oise, Joseph Rivière ze Saint-Didier-au-Mont-d’Or u Lyonu).
Sloužili v různých druzích zbraní a jednotkách:
| Jméno | Narozen | Rodiště | Jednotka | Datum úmrtí | Příčina / místo |
| Maurice Vacher | 20. 7. 1901 | Mur-de-Sologne, Loir-et-Cher | 415. R.P. | 14. 5. 1941 | Teplice – nehoda |
| Joseph Meriau | 20. 3. 1910 | Ambon, Morbihan | 14e Rgt. Tirailleurs Sénégalais | 31. 5. 1941 | Teplice – zranění |
| Félix Leprovost | 21. 11. 1910 | Ceauce, Orne | 208e Rgt. d’Infanterie | 22. 7. 1942 | Nová Ves (Neudörfl) – nehoda |
| Pierre Fouly | 15. 9. 1942 | Teplice | |||
| Denis Malatere | 30. 1. 1913 | Lombez, Gers | 165e Rgt. d’Infanterie Forteresse | 3. 11. 1942 | Teplice – zranění |
| Charles Dejean | 15. 1. 1905 | Toulouse, Haute-Garonne | 5. B.I.L. | 17. 11. 1942 | Teplice – embolie |
| Roger Durandière | 28. 12. 1915 | St-Vincent-des-Landes, Loire-Atlantique | 4e Rgt. d’Infanterie Motorisée | 16. 5. 1945 | Řetenice – čekal na repatriaci |
| Yves Danchot | 1. 9. 1911 | Bois-Colombes, Hauts-de-Seine | 115e Rgt. d’Infanterie | 11. 5. 1943 | Teplice – nemoc |
| Georges Ternier | 17. 6. 1917 | Criel, Oise | 107e Rgt. d’Artillerie Lourde Hippomobile | 19. 8. 1943 | Teplice – nemoc |
| Henri Vornières | 1. 6. 1919 | Goupillières, Calvados | 65e Rgt. d’Infanterie | 7. 10. 1943 | Teplice – nehoda |
| Emilia Plumos | 22. 2. 1944 | Teplice | |||
| Roger Rabillard | 5. 3. 1944 | Teplice | |||
| Laurent Raymond | 6. 5. 1944 | Teplice | |||
| Jean Cazard | 8. 9. 1944 | Teplice | |||
| Eugène Besson | 10. 12. 1911 | La Génétouze, Vendée | 13e Cie de Pionniers | 5. 1. 1945 | Teplice – nemoc |
| Pierre Gaudilatt | 19. 1. 1945 | Teplice | |||
| Francis Widetz | 22. 1. 1945 | Teplice | |||
| Daniel Angrueran | 21. 2. 1945 | Teplice | |||
| Ferdinand Visaac | 30. 4. 1945 | Teplice | |||
| Yves Colin | 13. 11. 1907 | 6e Rgt. du Génie | 13. 5. 1945 | Teplice | |
| Albin Thierry | 22. 5. 1945 | Teplice | |||
| Joseph Rivière | 20. 6. 1912 | 405e Rgt. d’Artillerie de Défense Contre Aéronefs | 24. 5. 1945 | Řetenice (Settenz) |
Osudy vybraných vojáků – střípky z jejich životů
Joseph Meriau – voják ze Senegalu, který zemřel v Teplicích
Zvláštní pozornost si zaslouží Joseph Marie Meriau, narozený 20. března 1910 v bretaňském Ambonu. Sloužil u 14. pluku senegalských střelců (14e Régiment de Tirailleurs Sénégalais) – koloniální jednotky francouzské armády složené převážně z vojáků ze subsaharské Afriky, vedené francouzskými důstojníky. Tirailleurs Sénégalais byli proslulí svou bojovností a nasazeni v nejtěžších úsecích fronty. Joseph Meriau byl přes své bretaňské jméno pravděpodobně přímo z Bretaně – odvedený do koloniálního pluku, které v té době přijímaly i metropolitní Francouze. Zemřel 31. května 1941 v Teplicích na následky zranění. Bylo mu 31 let. Jeho osud připomíná, jak pestrá a mnohonárodní byla francouzská armáda roku 1940.
Denis Malatere – strážce Maginotovy linie
Denis Jean François Malatere se narodil 30. ledna 1913 v Lombezi v departementu Gers na jihozápadě Francie. Sloužil u 165. pevnostního pěšího pluku (165e Régiment d’Infanterie Forteresse), který byl součástí posádky Maginotovy linie v oblasti Vogéz. Maginotova linie – gigantické opevnění budované od konce 20. let – měla být nepropustnou hradbou proti německému útoku. Němci ji však v létě 1940 jednoduše obešli přes Belgii. Posádky pevností byly poté obklíčeny a kapitulovaly. Denis Malatere byl zajat a deportován do pracovního komanda na Teplicko. Zemřel 3. listopadu 1942 v Teplicích na následky zranění. Bylo mu 29 let.
Georges Ternier – dělostřelec z Pikardie
Georges François Ternier se narodil 17. června 1917 ve vesnici Criel v pikardském departementu Oise. Sloužil u 107. pluku těžkého koňského dělostřelectva (107e Régiment d’Artillerie Lourde Hippomobile) – jednotky, která v době motorové války stále využívala koňský potah pro přesun těžkých děl. Georges Ternier zemřel 19. srpna 1943 v Teplicích na nemoc. Bylo mu šestadvacet let.
Félix Leprovost – pěšák z Normandie
Félix Léon Leprovost se narodil 21. listopadu 1910 v Ceauce v normandském departementu Orne. Sloužil u 208. pěšího pluku (208e Régiment d’Infanterie). Zemřel 22. července 1942 při nespecifikované nehodě v Nové Vsi (Neudörfl), tehdy součásti teplické aglomerace. Bylo mu jednatřicet let.
Roger Durandière – muž, který se domů nedostal
Zvláštně dojemný je osud Rogera Duliena Durandièra, narozeného 28. prosince 1915 ve Saint-Vincent-des-Landes v Loire-Atlantique. Sloužil u 4. motorizovaného pěšího pluku (4e Régiment d’Infanterie Motorisée). Přežil celá léta zajetí, přežil válku – a přesto se domů nedostal. Zemřel 16. května 1945 v Řetenicích (Settenz, dnes část Teplic), tedy osm dní po konci války, zatímco čekal na repatriaci zpět do Francie. Bylo mu dvacet devět let.
Joseph Rivière – protiletadlový dělostřelec z okolí Lyonu
Joseph Rivière se narodil 20. června 1912 ve Saint-Didier-au-Mont-d’Or nedaleko Lyonu. Sloužil u 405. pluku protiletadlového dělostřelectva (405e Régiment d’Artillerie de Défense Contre Aéronefs). Zemřel 24. května 1945 v Řetenicích – také on patří mezi ty, kteří nepřežili ani první dny po osvobození. Bylo mu třiatřicet let.
Yves Colin – ženista z Bretaně
Yves Louis François Colin se narodil 13. listopadu 1907 v bretaňské vesnici Baye ve Finistère. Sloužil u 6. ženijního pluku (6e Régiment du Génie). Zemřel 13. května 1945 v Teplicích. I on patří mezi ty, kteří se konce války nedožili ve svobodě – zemřel pět dní po kapitulaci Německa.
Tři muži, kteří padli až po válce
Zvláštní a bolestnou kapitolou jsou tři právě vojáci, kteří zemřeli po 8. květnu 1945 – po formálním konci druhé světové války v Evropě:
- Yves Colin † 13. 5. 1945
- Albin Thierry † 22. 5. 1945
- Joseph Rivière † 24. 5. 1945
Všichni tři pravděpodobně podlehli nemocem nebo zraněním, která utrpěli v průběhu let strávených v zajetí, a to ve chvíli, kdy již čekali na cestu domů. Jejich příběhy jsou připomínkou, že válka nezabíjela jen granáty a kulkami – zabíjela i vyčerpáním, podvýživou, nemocemi a zoufalstvím, a její oběti nepřestávaly umírat ani s posledním výstřelem.
Rotunda na bystřanském hřbitově – místo věčného odpočinku
Původně byli tito vojáci pohřbeni na teplickém hřbitově. Teprve po desetiletích – v době, kdy se jejich hroby dostaly do špatného stavu – začala jednání o jejich důstojném přemístění. V roce 1982 zahájilo Ministerstvo vnitra ČSR intenzivní jednání s francouzskou stranou o vybudování hrobu a umístění pamětních desek. V roce 1984 pokračovala jednání o přemístění samotných ostatků z teplického hřbitova na bystřanský. Výsledkem bylo, že notou ze dne 19. března 1985, č. 72/CSC, přišel z Paříže souhlas a poděkování francouzské strany za pozornost věnovanou důstojnému pietnímu uložení ostatků.
Ostatky dvaadvaceti vojáků tak nalezly svůj konečný domov v rotundě v pravé horní části bystřanského hřbitova. Uvnitř byly instalovány pamětní desky s jejich jmény.
V roce 2004 vstoupil v platnost zákon č. 122/2004 Sb. o válečných hrobech a pietních místech, který ukládá obcím povinnost pečovat o válečné hroby na jejich území. Obec Bystřany po znovuobnovení evidence na okresním výboru Svazu bojovníků za svobodu zahájila celkovou opravu rotundy. Práce byly započaty v srpnu 2004 a dokončeny 20. dubna 2005. Opravy a úpravy byly konzultovány s francouzským velvyslanectvím v Praze, které s výsledkem vyjádřilo spokojenost a přispělo na náklady částkou 90 000 Kč z celkových 160 000 Kč.
14. května 2005, u příležitosti 60. výročí ukončení druhé světové války, proběhlo slavnostní předání opravené rotundy. Za přítomnosti legionářů, bojovníků za svobodu, starostů obcí a měst a zástupců francouzského velvyslanectví byla vzdána hold a úcta všem padlým.
Tradice, která přetrvává
Od té doby se každoročně v květnu u rotundy koná pietní akt. Přicházejí sem lidé, kteří tato jména možná nikdy předtím neslyšeli, ale kteří cítí, že tu jde o něco důležitého. O paměť. O vděčnost. O vědomí, že svoboda, které se dnes těšíme, nebyla samozřejmá a že za ni platili životem i lidé, kteří nemluvili naším jazykem, neznali naše hory ani naše vesnice – a přesto leží v naší zemi.
Jména na deskách v rotundě nejsou jen jména. Za každým z nich je člověk – syn, bratr, manžel, otec. Člověk, který jednoho letního dne roku 1940 odložil zbraň v poražené Francii, byl odveden pryč a nikdy se nevrátil domů.
Připomínáme si je. A budeme si je připomínat.
Zdroje: Kronika obce Bystřany, MémorialGenWeb (databáze francouzských válečných hrobů), zákon č. 122/2004 Sb. o válečných hrobech a pietních místech, webové stránky obce Bystřany (bystrany.eu).
Pátrání po totožnosti a osudech dalších vojáků pokračuje – uvítáme jakékoliv informace od čtenářů.
Ilustrační fotografie v tomto článku jsou vytvořeny pomocí umělé inteligence jako vizuální doplněk historického vyprávění.