Rok bez velkých příběhů – a přece plný života
Rok 1970 nepřinesl do Bystřan žádné drama. Žádnou invazi, žádnou povodeň, žádnou kapličku s tajemnými listinami. Kronikářka Marie Hansová jej ostatně psala s dvouletým zpožděním – a sama se omlouvá: rodinné zaneprázdnění, občasné vyučování, školy v přírodě.
Možná právě proto působí tento rok tak zvláštně pravdivě. Bez velkých příběhů jsou vidět ty malé. A malé příběhy jsou často ty nejlidštější.
Ve světě se mezitím dál psaly dějiny. Normalizace v Československu nabírala na síle – z KSČ odcházeli nebo byli vylučováni ti, kdo v roce 1968 věřili v reformy. Výměna stranických legitimací probíhala i v bystřanské organizaci: ze 67 členů, kteří prošli pohovory, jich 15 přišlo o členství pro pasivitu. Nové legitimace byly slavnostně předány v květnu. Život šel dál.
Kolik stál metr čtvereční pozemku?
V listopadu 1970 stanovila rada MNV ceny pozemků při jejich prodeji občanům. Výsledek? V rekreační části Na Lišce a ve Světicích stál jeden metr čtvereční 6 Kčs. Pro okrajové části obce a osady pak 4 Kčs za metr čtvereční – s možností dalších slev podle polohy, bonity půdy a odlehlosti.
Šest korun. Za metr čtvereční země v Bystřanech.
Dnes se ceny pozemků v této oblasti pohybují okolo třech tisíc korun za metr čtvereční. Mezi rokem 1970 a dneškem leží propast, kterou žádná inflační kalkulačka nedokáže úplně přemostit – protože tehdy byl pozemek prostě místem, kde si člověk postaví zahrádku nebo dům. Dnes je to investice.
| Historická vsuvka: Ceny pozemků v socialistickém Československu V socialistickém Československu byla půda formálně ve vlastnictví státu nebo družstev – soukromé vlastnictví pozemků bylo omezené a jejich prodej podléhal přísné regulaci. Ceny stanovoval národní výbor, nikoli trh, a byly záměrně nízké, aby umožnily občanům výstavbu rodinných domků. Právě proto jsou čísla jako „6 Kčs za metr čtvereční“ pro dnešního čtenáře téměř nepředstavitelná. Průměrná měsíční mzda v roce 1970 činila přibližně 1 800 Kčs. Po roce 1989 se situace dramaticky změnila. Restituce, privatizace a volný trh s nemovitostmi způsobily, že ceny pozemků vzrostly během několika let stonásobně. Dnes jsou pozemky v okolí Teplic jednou z nejžádanějších komodit realitního trhu – a číslo „6 Kčs za metr čtvereční“ zní jako pohádka. |
Dům č.p. 13 mění majitele
V Máchových sadech stojí dům s číslem popisným 13. Původně budova bývalé národní školy – místo, kde se učily generace bystřanských dětí. V následujících letech v ní sídlily provozovny a kanceláře střediska místního hospodářství.
V roce 1970 rada MNV schválila její prodej družstvu Mechanika Teplice. Důvod byl prostý: budova byla v takovém stavu, že by si vyžádala generální opravu – a to bylo pro středisko MH finančně neúnosné. Mechanika měla v plánu zřídit v budově mechanické dílny a tím zajistit další pracovní příležitosti pro místní občany.
Prodej proběhl za výhodných finančních podmínek pro MNV. Kanceláře střediska MH se přestěhovaly na budovu národního výboru. Obecní knihovna, která v budově dočasně sídlila, se stěhovala znovu – tentokrát do nově zřízených místností v přízemí MNV.
Stará školní budova tak tiše změnila svou tvář. Jak to u starých budov bývá – každá éra v nich zanechá svou vrstvu a předá je dál.
Jesle – malý svět těch nejmenších
O jeslích v Bystřanech se v kronice dlouho psalo jen okrajově – zmínka o kotli, zmínka o opravě střechy. Rok 1970 je výjimkou. Ředitelka jeslí, soudružka Klusáčková, předložila obsáhlou výroční zprávu a kronikářka ji využila naplno.
Jesle fungovaly každý den od 6 do 16 hodin. Kapacita byla 30 dětí – 10 kojenců a 22 batolat. Rodiče byli spokojeni, stížností nebylo. Lékařský dozor probíhal pravidelně jednou týdně. V prosinci se sice vyskytla karanténa spalniček, ale jinak byla nemocnost dětí malá.
Dvě oddělení, dva světy. Kojenci rozděleni do dvou skupin, výchovné zaměstnání podle předem připravených námětů. Batolata – největší počet 16 dětí najednou – pracovala podle rozvrhu, výchovné zaměstnání každý den do 9 hodin.
A pak jedna drobnost, která v kronice jen tak mimochodem zazní: sestry z jeslí se účastnily vítání nových občánků na MNV. Přicházely s dětmi, které měly v péči, a stávaly se součástí slavnostního okamžiku, kdy obec přijímala nové obyvatele.
Rok 1970 byl pro jesle rokem velkých oprav. Vymalovány všechny prostory. Nátěry plotu a zábradlí balkonů. Opravena střecha a okapové žlaby. Izolace vlhkých zdí na chodbách. Generální oprava vodoinstalace. A konečně – vyměněn starý topný kotel, o jehož pořízení se rada přela celý rok. Zakoupeny nové hračky, opraven nábytek, doplněno oblečení pro děti i pracovní šaty pro personál.
Stromům osud nepřál stát
Jsou věty v kronice, které člověka zastaví. Tato je jednou z nich.
„Výstavba nové silnice E15 a kanalizačního sběrače si vyžádala pokácení stromů podél Sviního potoka. Jedná se o topoly, které před lety vysázeli žáci základní devítileté školy, a okrasně vzrostlé vrby, jež bude těžko nahradit.“
Topoly vysázené školními dětmi. Vrby, které se sklánějí nad lávkou – ty samé vrby, o které se kronikářka bála již v roce 1968. Tehdy se o ně ještě bát nemusela. Teď padly.
Stavební podnik byl sice povinen po skončení výstavby provést novou výsadbu – ale nová výsadba není stará vrba. To ví každý, kdo někdy musel nechat pokácet strom.
Začátkem září zmizely také třešně a chrupky. V únoru padly za oběť výstavbě topoly a ořech vysázené v 50. letech podél potoka. Spolu s hospodářskými budovami JZD na levém břehu zmizel i živý plot podél cesty k lávce.
Rok 1970 byl v Bystřanech rokem, kdy mizely stromy. Tiše, bez fanfár, jeden po druhém.
Branci roku 1970
5. října 1970 šlo k odvodu na prezenční vojenskou službu 18 branců narozených v roce 1952. Tři z Úpořin, šest ze Světic a devět z Bystřan.
Jejich jména kronika zaznamenala pečlivě, jak bylo zvykem: Bohuslav B., René B., Miroslav B., Antonín F., Josef F., Milan J., František K, Jiří L., Josef K., Baltazar K., Miroslav K., Karel L., Vlastimil N., Karel P., Václav P., Karel S., Stanislav Š., Ludvík Z..
Osmnáct jmen. Osmnáct mladých mužů, kteří v roce 1952 přišli na svět – a v roce 1970 odcházeli do kasáren. Do světa, který byl jiný než ten, do nějž se narodili. A jiný než ten, který přijde.
Tragická smrt na JZD
15. prosince 1970. Den, který kronika zaznamenává stručně – a přece s tíhou, která se nedá přehlédnout.
Václav K., 26 let. Při nakládání siláže ho přitisklo rameno vykladače. Smrt nastala udušením.
Šestadvacet let. Věk, kdy má člověk před sebou celý život. Věk, kdy se v Bystřanech právě chystaly vánoční přípravy, kdy sníh začínal padat a děti se těšily na prázdniny.
Kronika neříká víc. Nepotřebuje.
Počasí roku 1970
Marie Hansová zaznamenávala počasí i v roce 1970 – měsíc po měsíci, s pečlivostí, která nemá v obecních kronikách mnoho obdob.
Rok začal mírnou zimou – nejnižší teploty sotva sahaly ke minus 10 stupňům, sněhová pokrývka ale vydržela celý leden i únor. Březen přinesl silné mlhy a střídání sněhu s deštěm. Duben překvapil – 30. dubna udeřila sněhová bouře, přestože o deset dní dříve bylo 20 stupňů.
Léto bylo rozmarné. Červen přinesl bouřky a deště. Červenec a srpen střídaly vedro s přeháňkami – 1. srpna udeřilo krupobití. Září bylo mlhavé, říjen tichý a slunečný.
A pak – 8. prosince 1970 – kronikářka zaznamenala jednu větu, která se vymyká všem ostatním meteorologickým zápisům:
„8. 12. byl nádherný západ slunce.“
Jen tak. Uprostřed čísel o teplotách a srážkách. Jako by si Marie Hansová na chvíli odložila pero a prostě se podívala z okna.
| Historická vsuvka: Počasí roku 1970 v kontextu klimatických změn Záznamy Marie Hansové z roku 1970 ukazují zimu s pravidelnou sněhovou pokrývkou trvající od ledna do poloviny března – jev, který je dnes v severních Čechách stále vzácnější. Průměrné zimní teploty v regionu vzrostly od 70. let o více než 2 stupně Celsia. Zajímavé je také letní počasí roku 1970 – krupobití v srpnu, silné bouřky v červnu a červenci. Extrémní srážkové události jsou přitom jedním z projevů současných klimatických změn: jsou intenzivnější, ale méně předvídatelné. Kronikářčiny záznamy tak nechtěně tvoří lokální klimatický archiv, který dnes získává nový – a znepokojivý – rozměr. A pak je tu ten západ slunce 8. prosince. Žádná klimatická analýza ho nezachytí. Ale kronika ano. |
Sčítání lidu – kdo jsme?
V prosinci 1970 proběhlo celostátní sčítání obyvatel. A jeho výsledky pro Bystřany jsou malým zrcadlem doby.
K politické obci Bystřany – tedy vlastním Bystřanům a osadám Světice, Nové Dvory, Úpořiny a Nechvalice – se hlásilo 1 861 obyvatel české národnosti, 163 slovenské, 105 německé a 36 ostatních národností. Číslo německé menšiny – 105 lidí – jsou z velké části chovanci a personál Ústavu sociální péče, jehož příběh jsme si vyprávěli v předchozím díle.
Ekonomicky aktivních bylo 1 046 osob, důchodců 570 – včetně chovanců ústavu. Dětí do 15 let žilo v obci 374.
A pak jsou tu čísla, která vypovídají o každodenním životě možná víc než cokoliv jiného:
- 501 televizorů v obci
- 422 elektrických praček
- 371 chladniček
- 136 vysavačů
- 98 osobních automobilů
- 109 motocyklů
- 136 garáží
Televizor už má skoro každá domácnost. Pračka taky. Chladnička ještě ne úplně každá – ale blíží se. Vysavač je stále spíš výjimkou. A aut přibývá – od roku 1969, kdy jich bylo 70, vzrostl počet na 98.
Obec žila. Kupovala, budovala, pořizovala. Normalizace mohla měnit politiku – ale pračky a televizory šly dál.
Rok, který šel tiše
Marie Hansová uzavřela kroniku roku 1970 prostě: „Hlavním rysem tohoto roku je konsolidace politických a hospodářských poměrů ve státě, což se promítalo i na dění v obci.“
Stejná věta jako v roce 1969. Jako by ani nebylo co dodat.
Bystřany žily svým životem. Stromy padaly, jesle se opravovaly, pozemky se prodávaly za šest korun za metr. Branci odcházeli do kasáren. Václav K. zemřel při práci. A 8. prosince byl nádherný západ slunce.
Někdy jsou nejdůležitější roky právě ty, o kterých není co říct. Protože v nich lidé prostě žijí.
Ilustrační fotografie v tomto článku jsou vytvořeny pomocí umělé inteligence jako vizuální doplněk historického vyprávění.