Den, kdy se v Bystřanech znovu rozsvítilo světlo (1945)
Na konci dubna 1945 už bylo jasné, že válka se blíží ke svému konci. Celé pohraničí se zaplnilo ustupující německou armádou, která se stahovala ze všech bojišť. Silnice lemovaly vojenské vozy naložené zbraněmi, municí a materiálem. I ty nejmenší cesty a louky se proměnily v provizorní tábory. V úseku mezi Úpořinami a Světicemi stálo vojsko v hustých řadách, světické náměstí bylo jedno velké vojenské ležení.
Zprávy o vývoji na frontách se šířily rychle. Lidé tušili, že se schyluje ke konci – že to jsou poslední dny, možná hodiny války. A pak přišla zpráva z Prahy: vypuklo povstání. Na některých domech v Bystřanech se objevily bílé prapory kapitulace – symbol naděje. Jenže obec byla stále plná vojáků. Němečtí SS-mani projížděli ulicemi a stříleli do oken domů, které měly prapor vyvěšený.
Odvaha, která rozhodla
Situace byla napjatá. Přesto se revoluční národní výbor rozhodl, že už není na co čekat – že nadešel čas převzít obec do českých rukou.
Byl 8. květen 1945, krátce po poledni. Do budovy obecního úřadu vstoupili Bohumil V., Rudolf M., Ladislav V., Rudolf B., Eduard K., Otto K., Rudolf M., Stanislav K. a Josef K.. Neohlíželi se na to, že v okolí stále stojí německé jednotky.
V budově je přivítal dosavadní politický tajemník Anton Heide. Přiznal, že jejich příchod očekával – jen o něco později. Předal jim veškeré dokumenty i správu obce. Zůstal klidný, dokonce nabídl spolupráci. Po převzetí agendy byl propuštěn domů. O dva dny později se však na zahradě svého domu č. p. 159 zastřelil. Byl to tragický, ale symbolický konec jedné éry.
Když do Bystřan přijel sovětský tank
Téhož dne, 8. května večer, dorazila do Bystřan Rudá armáda. Zastavil se tu jediný tank, jen na chvíli. Posádka si potřásla rukou s členy revolučního výboru, nabídla jim cigarety, pár slov, úsměv a pak pokračovala dál – na pomoc bojující Praze. Nebyly tu fanfáry, nebyly oslavy. Jen ticho a obrovská úleva.
Tímto dnem skončilo nacistické panství v Bystřanech. Ale klid ještě nepřišel. Zůstaly zbraně, munice, vozy, výbušniny i ztracené životy. Německé obyvatelstvo se začalo stahovat k hranicím. Mnozí funkcionáři NSDAP utekli tajně v noci, jiní se zastřelili, aby se vyhnuli odpovědnosti.
Nebezpečný mír
Válka sice skončila, ale zbraně po ní zůstaly. Silnice a pole byly plné pohozeného materiálu – pancéřových pěstí, granátů, střeliva, opuštěných aut. Děti si s nimi hrály, jako by šlo o hračky. A přišly první tragédie.
Kronika uvádí jméno patnáctiletého Bohumila Malého, který byl nešťastně zastřelen kamarádem, když si hráli s pancéřovou pěstí na silnici u Světic. Další výbuch, tentokrát granátu, zabil malého chlapce u mateřské školy – jeho jméno se nedochovalo.
Odklízení zbraní a výbušnin se stalo hlavním úkolem Místního národního výboru. Materiál se buď odvážel, nebo odpaloval na odlehlejších místech. Funkci pyrotechnika, riskantní a nevděčnou, zastával s obrovskou obětavostí Bohumil Vocilka.
Konec války, začátek života
8. květen 1945 byl dnem, kdy se v Bystřanech znovu rozsvítilo světlo – nejen v oknech, ale i v srdcích lidí.
Po šesti letech okupace, strachu a ztrát se obec mohla zhluboka nadechnout. Byla svobodná.
Ale i svoboda má své rány. Zůstaly prázdné domy, vypálené vzpomínky a ticho těch, kteří se nevrátili.
A přesto právě tehdy začal nový příběh Bystřan – příběh obnovy, naděje a odvahy.
„8. květen je definitivním koncem nacistického panství v naší obci.
Tímto dnem se ujímají správy obce československé úřady.“
(Z kroniky obce Bystřany, zápis z 14. července 1959)
